V devadesáti přednáší a jezdí pracovně do zahraničí

„Mozek je potřeba stále zaměstnávat a nesmíte polevit.“ To je rada pana ing. Antonína Vaňka, který 20. 1. oslavil 90. narozeniny.

„Jakmile odchází psychika, je to počátek konce.“ Pan Vaněk je jedním z největších odborníků na stavební stroje u nás. Ve svých letech přednáší studentům na vysoké škole mechanizaci stavebnictví, firmami je stále zván na mezinárodní veletrhy a konference, aby získával přehled o novinkách ve svém oboru. „V pondělí odlétám na čtyři dny do Mnichova a pak zase zkouším.“ Takový je nejbližší plán devadesátiletého pána, který je stále v obdivuhodné kondici. Bydlí v Bubenči a s manželkou jsou spolu již šedesát let.

Přestože se těší zdraví i v tak vysokém věku, stál ing. Vaněk nejednou blízko smrti. Poprvé, když byl při zavírání vysokých škol v roce 1939 zatčen a jako student odvezen do koncentračního tábora v Saxenhausenu. „Když jsme běželi uličkou mezi vojáky, dostal jsem ránu a vyrazil si dva zuby.“ Kromě otřesné zkušenosti si neodnesl z tábora vážnější zranění. „Byl jsem tam asi tři čtvrtě roku, když nás nechali nastoupit a vybrali náhodně asi sedmdesát ze studentů.“ Byli přesvědčeni, že buď jdou kopat zákopy nebo to znamená smrt. Překvapení bylo, když jim oznámili, že na základě intervence vlády jsou propouštěni. „Vyhodili nás jen tak před bránu. No, a já se tam vrátil, protože jsem uměl německy, a řekl jsem, že potřebujeme nějaký doklad. Trvalo to nekonečně dlouho, ale nakonec je pro všechny vydali.“ Cestou zpět do rodné Černé Hory se ještě jel podívat do Berlína, kde viděl Hitlera a jeho umění zfanatizovat davy. „Bylo to šílené, co dokázal,“ vybavuje si pan Vaněk.

V zasklené vitríně v jeho pokoji jsou vystavené poháry a medaile. Bývalý atlet byl držitelem mnoha československých rekordů na dlouhých tratích před Emilem Zátopkem. První titul mistra ČSR získal v roce 1937, zúčastnil se olympijských her v Berlíně, na světových hrách v Paříži skončil pátý na 10 km. Když se vrátil z německého vězení, musel se pravidelně hlásit na gestapu a měl zákaz se pohybovat, proto běhal pod jménem Černohorský. Osmnáct let běhal závodně, pak již jen kondičně. Čtyřiadvacetkrát se účastnil Velké kunratické.

Podruhé se dostal do ohrožení života, když na kole převážel ke skupině partyzánů zvěrolékaře, který uprchl gestapu a schovával se. „Jeli jsme na kole po prázdné silnici a najednou se před námi vynořil gestapák. Chtěl, abych se prokázal ken kartou, tak jsem zastavil. Bylo jasné, že to je konec. Ale jak jsem mu ji podával, zvěrolékař na sedátku za mnou vytáhl pistoli. A toho gestapáka zastřelil,“ vypráví klidným hlasem pan Vaněk, který si byl vědom, že se jednalo o to, kdo s koho. Rychle dovezl uprchlíka k partyzánům a vrátil se do vsi, kde už byl velký poprask. Znovu měl velké štěstí.

Pan Antonín Vaněk vystudoval obor letectví v Brně a po škole pracoval v Leteckém výzkumném ústavu v Letňanech. „Ten přešel v osmačtyřicátém pod vojáky a k vojákům já jsem nechtěl.“ Ing. Vaněk proto zakotvil na ministerstvu stavebnictví.

Nevyhnuly se mu ale ani represe komunistického režimu. Poté co se vrátil z jedné ze služebních cest z Londýna, byl obviněn, že sjednával protistátní kontakty. „Vyslýchali mne na StB v Ruzyni, pak převezli do Uherského Hradiště. V Brně mne dali do procesu se spolupracovníky Milady Horákové, proces trval tři dni,“ vzpomíná pan Vaněk. Osvobozující rozsudek vyslechl pan Vaněk díky doznání spoluvězně, který ho původně „obvinil“, ale před soudcem přiznal, že po náročném výslechu byl rád, že mohl podepsat cokoliv. „Dostal jsem se pak do velmi trapné situace. Udělali ze mne bílou vránu, když mne jako nevinného člověka vzali zpět na ministerstvo, aby ukazovali, jak jsou spravedliví,“ říká pan Vaněk.

Odbornost pak provedla pana Vaňka obdobím až do zrušení ministerstva, aby nakonec mohl na vysokých školách předávat dál své zkušenosti. „Baví mě, když mohu studenty zfandit do problému, to mě vnitřně uspokojí.“ V loňském roce napsal odbornou knihu, o kterou je velký zájem, a říká: „Jsem rád, že mohu společnosti něco dávat, ne od ní jen brát.“ Pan Vaněk má rád přesnost. Nepoužívá počítač, ale systém v jeho pracovně může konkurovat počítačovým programům. Vše pečlivě a systematicky řazené. „Přesnost je důležitá. Také nesnáším lidi, kteří něco jiného říkají, něco jiného myslí a něco jiného dělají. Já se vždycky snažím, aby co říkám, byla pravda.“ I mladší lidé si stěžují, že zdaleka nemají takovou paměť jako dříve. A pan Vaněk? „Já ten svůj obor tak znám, že už jen doplňuji novinky.“ To, že je pro něj práce i koníčkem, dokazuje množství modelů bagrů, buldozerů a jeřábů, které má vystavené na poličkách ve své pracovně.