„Podezírají mne, že jsem blázen,“ říká výtvarník Petr Nikl

náhled souboruJméno Petr Nikl se dá s trochou nadsázky označit za synonymum pro kreativitu a fantazii.

Ta ostatně přitahuje malé i velké za jeho knihami říkanek plných roztodivných kreseb, nebo na jeho výstavy. Třeba na tu předloňskou, kterou s kolegy připravil ve staré čističce odpadních vod v Bubenči, nebo na tu poslední v Mánesu. Odborník přes hru Petr Nikl čerpá inspiraci i v Praze 6,kde žije.

Výstava v Mánesu vybízí návštěvníky k hraní a vzniká částečně až pod jejich rukama. Může si ji vůbec užít člověk, který nemá fantazii?

Vycházím z přesvědčení, že neexistuje člověk bez představivosti.  Zrovna tak jako neznám člověka, kterému by se nezdály sny. Jenom je podle mého názoru rozdíl ve schopnosti uvědomování si a využívání vlastní fantazie.

Ostatně, je fantazie něco, co nám může chybět, co můžeme „nemít“?

Nechybí nám, jen ji podvědomě nebo záměrně vytěsňujeme, z jakýchsi pseudoobav z jisté ujetosti. Zajímavé je, jak závratnou fantazii mají třeba tzv blázni... Já bývám často podezírán, ku mé potěše, že jsem blázen. Přebírám ale plnou odpovědnost za svůj stav, to je, myslím si, důležité, neutíkám do jednodušších skrýší. Hravost pro mě není relaxací, ale zdrojem poznání. Rozvíjením tvořivosti. Rozšiřuje mi obzor.

Představivost lidé obvykle přisuzují dětem. Jako by se v dospělosti někam ztrácela. Opravdu se naše fantazie s věkem vytrácí?

Je postupně utlačována naším vzrůstajícím pragmatismem a životními starostmi. Není na ni tolik času, mnohdy taky ve chvílích nemoci nebo samoty vystupuje na povrch. Nepotřebujeme k ní žádné pomůcky. Jen vlastní vůli.

Poradíte, jak si ji udržet? Vy to totiž, i když čerstvě padesátiletý, pořád umíte.

Nevím, jestli to umím dost. Myslím, že stačí vést o světě stále vlastní dialog a nepodléhat jednou určeným závěrům. Bavit se existencí nekonečných možností. Být otevřený všemu bez předsudků. Dělat si srandu sám ze sebe. To není anarchistický šprajc, ale snaha otevřít se svobodnému vnímání.

Před Vánoci si rodiče lámou hlavu, jaké hračky dětem nakoupit. Výstava Play v Mánesu ukazuje, že dětem k radosti poslouží klidně hromada starých cívek nebo jiného „harampádí“, nebo třeba plastové láhve na provázku. Jaké hračky děti tedy potřebují?

Potřebují partnery do hry, ne fetiše na poličku. Partnerem jste vy, zrovna tak jako klacek nebo angličák. Jde o vzájemnost hry. Ne o konkrétní předmět. Ale samozřejmě vlastnoruční výtvor je mnohem víc, představuje tvůrčí a originální dar, nevyráběný sériově. A zrovna tak kus kořene – nález, ve kterém si můžeme představit cokoli.

S čím jste si hrál Vy?

Se vším možným, taky jsem byl obklopen nafukovacími a plastovými hračkami z produkce mé maminky. Jednou na Vánoce jsem dostal loutkové divadlo. Maminka vyrobila loutky, otec namaloval kulisy a portál, který dědeček sestavil a slepil ze dřeva. Ale hlavní bylo, že jsem si s nimi později divadlo hrál, není tedy divu, že ho hraji dodnes.

Co jste kupoval dětem, když byly malé?

Něco, co se líbilo i mně. Třeba jsem poopravil velkého houpacího koně, zakoupeného v bazaru. Děti už dávno vyrostly a on je stále členem naší domácnosti.



Mají hračky podle Vás děti také vychovávat nebo mají být čistě pro zábavu?

Mají bavit. To nesouvisí se zábavou jako s ukracováním času. Měly by být rozněcovači představivosti a sebepoznání. Někým, s kým mohu vést dialog.

A jak je to s výstavou Play, má být poučná? Některé instalace přímo vybízejí k zamyšlení nad fyzikou, přírodními zákony…

S herním prostorem PLAY je to totéž. Je to aktivizující prostředí pro všechny smysly. Podílelo se na něm přes 40 umělců, ale také kutilů či pedagogů. Pořádá jej Občanské sdružení Audabiac spolu s Nadací českých výtvarných umělců Mánes.

Vraťme se ještě k Vašim dílům, která mimoděk vzbuzují otázku „kam na to ten chlap chodí?“ Prozradíte, jak a kde se propojuje ten svět, který vidíme kolem sebe, s Vašimi nápady?

Nevím, ale doufám, že se propojuje a že je to on. Jiný tady ani není. Je to pořád ten samý svět, stvořený z tisíců různých pohledů na něj. Vytvářet nějaké nové světy mimo realitu je blbost. Myslím, že to ani nejde, všechno je zrcadlem našeho světa. Pokud se s ním chceme dorozumět.

Jako vytížený umělec jste určitě svázán řadou povinností a dodržováním termínů. Jak jde praktický život dohromady s životem hravého kreativce?

Pracovní povinnosti jsou naštěstí taky kreativní, nebo se dají kreativními udělat. Vážnější problém je dělba času pro práci a pro své blízké. To jde špatně skloubit, vždy je to střet zájmů. A já jsem duchem mimo pořád, takže to chce obří míru pochopení.

Prý často hledáte inspiraci v přírodě. Jezdíte za ní někam do exotiky nebo vám stačí „parčík za domem“?

Nejlepší jsou náhodné impulsy, které přichází samy.

Jak jste se dostal do Prahy 6?

Přiženil jsem se sem. Do Prahy jsem přišel ze Zlína před skoro třiceti lety studovat na AVU.

Šestka má řadu zajímavých míst i staveb, máte nějaká oblíbená?

Francouzký dům, jako první postavený na Babě, denně kolem něj chodím a mezi funkcionalistickými vilami mě vždycky trkne svou krásou.

Kdybyste šel po šestce na odpolední výlet, kam by to bylo?

Do Tiché Šárky.

Praha 6 dostává řadu různých přívlastků. Dá se o ní také říci, že je to čtvrť s nápadem, s fantazií? Jak ji vidíte Vy?

Jako skvělé místo pro život.