Režisér Karel Smyczek: Praha 6 je velmi noblesní čtvrť

PEREX Milovníkům českého filmu a televize zcela jistě neuniklo, že poslední březnový den oslavil své šestašedesáté narozeniny významný český režisér, scenárista, herec a pedagog Karel Smyczek. Při této příležitosti jsem s ním rozmlouval nejen o jeho vztahu k filmu, ale také o jeho názorech na umění všeobecně.

S herectvím jste začínal již v dětství ve filmech Milana Vošmika a Františka Vláčila, později jako teenager jste hrál pod vedením Jiřího Sequense v příběhu Lodní uzel ze seriálu Hříšní lidé města pražského a vaše herecká filmografie čítá téměř čtyři desítky filmů. Jak jste vnímal rozdíl v přístupu k herecké práci v dětství, kde se většinou nehraje stylizovaně a vědomě, a v dospívání, kdy už k určité stylizaci může dojít?

Příliš velký rozdíl jsem nepociťoval, protože už v dětství jsem hrál docela vědomě. Věděl jsem o čem je daná scéna a vycházel jsem ze scénáře a z pokynů režiséra. Nebyl jsem tedy jenom spontánně hrající dítě, naopak pokud jsem vůbec nějakou spontaneitou oplýval, začala se v mém případě v průběhu dospívání vytrácet. Takže bylo nakonec dobrou volbou, že jsem šel studovat režii. V Hřísných lidech města pražského jsem hrál syna Libuše Havelkové a Josefa Vinkláře, od něhož jsem jako nezdárně studující potomek musel slíznout několik pohlavků. Musím však podotknout, že již při natáčení svého druhého filmu s Milanem Vošmikem Zlé pondělí v roce 1960 jsem byl fackován tamním filmovým otcem Ladislavem Peškem, pro něhož tato scéna byla mimořádně nepříjemná a dokonce v zákulisí plakal, protože ve skutečnosti svoji dceru nikdy neuhodil. Jako odškodnění se mnou hrál o pauzách šachy, což dokážu náležitě ocenit teprve dnes, kdy si uvědomuju, jak se při tom musel hrozně nudit. Byl jsem takové drobné okaté dítě, které u diváků vzbuzovalo soucit. Od dětství mě tedy bil nejeden národní umělec.

Mělo vaše hraní v dětství a mládí zásluhu na tom, že jste začal studovat režii na FAMU?

Určitě jsem byl ovlivněn znalostí prostředí. Od dětství jsem recitoval a hrál s ochotníky u nás ve Slaném. Také jsem se hodně věnoval hraní loutkového divadla. Po maturitě na gymnáziu jsem si nebyl jist, jestli mě více přitahuje divadlo nebo film. Nakonec mě přijali na FAMU, takže zvítězil film.

Kteří kantoři vás na FAMU učili a čím vás inspirovali?

Jako ročníkového kantora jsem měl v prvním a druhém ročníku Bořivoje Zemana a ve třetím a čtvrtém Antonína Kachlíka. Televizní práci nás vyučovali Jan Matějovský, František Filip a Ludvík Ráža, měli jsme také štěstí na výborné kantory na práci s hercem - Karla Hogera a Radovana Lukavského. Bořivoj Zeman mi kladl na srdce, že v žádném filmu by neměla chybět babka a kytička. Přeloženo to znamená, aby v každém díle byl přítomen lidský prvek. Zeman byl u studentů velmi oblíbený a praktikoval s námi velmi přínosné cvičení, kdy jsme rozebírali komedie. Vzpomínám si konkrétně na rozbor filmu Někdo to rád horké, kde jsme vzájemně diskutovali o záběrech, timingu a dalších relevantních komediálních prvcích, které jsou nezbytně nutné pro funkčnost každého gagu. Uvědomil jsem si, že způsob vyjádření filmovou řečí je všude na světě velmi podobný. Technologie se samozřejmě mění. Obecně se v lidském životě ledacos urychluje, ale doba první ovulace a první poluce se naštěstí tolik nemění. S Antonínem Kachlíkem jsme precizně rozebírali antické hry, na nichž jsme se učili dramatické stavbě.

Debutoval jste filmem Housata, který svým nekonvenčním zpracováním v mnohém připomíná českou novou vlnu 60. let, což bylo v roce 1979 jistě dosti odvážné. Byl to záměr?

Cílený záměr to zřejmě nebyl, i když mně byl blízký tento způsob vyprávění. Chtěli jsme však vědomě ukázat dané prostředí jinak, než po nás bylo oficiálně žádáno. Pochopitelně schvalovací proces probíhal složitě, kupodivu však nic nevystřihli. V tomto směru jsem měl většinou velké štěstí a podařilo se mi hodně věcí ukecat. Vzpomínám si na naše první setkání s tehdejším barrandovským ústředním dramaturgem Ludvíkem Tomanem, což byl postrach všech režisérů, jemuž jsem nechtěl vzít ke zpracování jeden ideově tendenční scénář. Nikdy nezapomenu s jakou intonací pronesl tato slova: "Takovej jseš talentovanej, viď? Já bych byl nerad, kdybys dlouho stál."

Naštěstí jsem tenkrát nemusel vzít nabízenou látku a ani jsem nepauzíroval. Narazil jsem až v roce 1985 při schvalování televizního seriálu Třetí patro, kde musely být odstraněny některé scény, mimo jiné záběry, v nichž byl viděn kříž na kostele nebo učňové, jak pijí pivo.

Vybíral jste si záměrně filmy s tematikou pro mládež, kde nechyběl kritický a ironický pohled, protože jste chtěl tímto způsobem poukazovat na nedostatky tehdejšího režimu?

Již od začátku mých studií na FAMU jsem věděl, že se chci věnovat tvorbě filmů pro děti a mládež. Díky Otto Hofmanovi jsem tento svůj záměr mohl zrealizovat, protože mě ihned po absolutoriu FAMU přijal do své barrandovské tvůrčí skupiny, která se zabývala přesně těmito tématy. Co se týče kritiky komunistického režimu, byla záměrně zašifrovaná ve většině mých filmů, ať se jedná o Sněženky a machry, Proč?, Nemocný bílý slon nebo Jen si tak trochu písknout, kde leitmotiv celého snímku spočíval v rozdílu mezi viděným a slyšeným.

Jediný film mimo výše zmíněnou kategorii je Krajina s nábytkem, který jsem převzal na poslední chvíli po domluvě s Ladislavem Smoljakem. Původně jsem si představoval, že budu točit hlavně s dětmi. Postupem času jsem si však uvědomil, že nejideálnější věková skupina jsou teenageři, protože prostřednictvím jejich příběhů mohu vyprávět o zásadnějších společenských tématech a naštěstí z pohledu tehdejšího politického systému se "mladí ještě mohli tápat a dopouštět se chyb." Na všechny jinotajné podtexty diváci v kinech skvěle reagovali.

Objevil jste pro film Jana Antonína Duchoslava a také jste dal velké herecké příležitosti mnoha začínajícím hercům – Yvettě Kornové, Jaromíru Dulavovi, Jiřímu Langmajerovi nebo Vladimíru Javorskému. Podle jakého klíče jste si vybíral herce ? Měl jste nějakého maskota?

Z pověrčivosti jsem si většinou maskota dělal sám. Jednou se stalo, že jsem se nestihl obsadit, takže jsem alespoň namluvil hlášení v obecním tlampači. Pochopitelně někteří herci jsou člověku bližší a obsazuje je častěji. Mnoho času jsem při natáčení strávil s Gábinkou Wilhelmovou, Josefem Somrem, Jiřím Hálkem, Petrem Nárožným, Simonou Stašovou, Vilmou Cibulkovou, Veronikou Gajerovou nebo Ondřejem Vetchým.Vzhledem k faktu, že jsem hodně pracoval s mládeží, musel jsem vždycky ze pomoci mé letité spolupracovnice pomocné režisérky Mileny Kropáčkové obejít konzervatoře a DAMU a najít vhodné typy. Obsazování rolí je někdy také záležitostí osudu a času herců. Kupříkladu ve filmu Krajina s nábytkem jsem hledal do hlavní mužské role někoho, komu by divák uvěřil, že je schopen starat se o cizí dítě. Původně jsem oslovil Honzu Potměšila, který však byl časově zaneprázdněn natáčením pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Naštěstí mi do cesty přišel Vláďa Javorský. Dodnes jsem pyšný, že mi v tomto filmu prvně hrál. Při přípravách seriálu Bylo nás pět vedení České televize uvažovalo do role otce Bajzy Josefa Abrháma nebo Viktora Preisse. Navrhl jsem tehdy Oldřicha Navrátila. Argumentoval jsem tím, že se mi hodí "více do kšeftu", aniž bych tušil, že je takovým znalcem díla Karla Poláčka. Jako starého Zilvara jsem původně ideálně viděl Petra Čepka. Záhy jsem si však uvědomil, že budu raději hledat někoho méně démonického, komu divák snadněji odpustí častá opilecká extempore. Našel jsem Jirku Pechu, jenž paradoxně v té době vůbec nepil.

Z jaké iniciativy vzešel nápad adaptovat jako televizní seriál knihu Karla Poláčka Bylo nás pět?

Myslím, že s tímto nápadem přišel Václav Čapek, tehdejší vedoucí tvůrčí skupiny Čapek – Borovan v České televizi. Naštěstí se scénáře chopil zkušený dramatik a scenárista Ondřej Vogeltanz, který takřka nefilmovatelnou a řídkou literární předlohu doplnil ve smyslu dramatickém, což provedl geniálním způsobem, protože použil motivy z jiných děl Karla Poláčka – především z jeho Okresního města.

Úžasná byla celá parta kluků, které dominoval skvělý herecký výkon Adama Nováka v roli Péti Bajzy. Kde jste na něho natrefil?

Adam hrál v Dismanově rozhlasovém souboru a poznal jsem ho již počátkem 90. let při natáčení seriálu pro německou televizi Správná šestka, kde hráli také další pozdější představitelé dětských rolí ze seriálu Bylo nás pět: Sandra Nováková, Jakub Hladík a Jarda Pauer.

Petr Nárožný mi při jednom rozhovoru sdělil, že se jako herec po roce 1990 setkal s jediným profesionálně zpracovaným scénářem Ondřeje Vogeltanze a jeho adaptace románu Bylo nás pět, kde si nikdo z herců nezměnil ani spojku, protože to nebylo třeba. Televizní seriál Bylo nás pět považuje za nejlepší od roku 1990. Jaký máte vztah k tomuto dílu?

Dnes převládá sentimentalita. Tímto seriálem jsem chtěl vzdát hold všem filmařům, kteří se věnovali tvorbě pro děti a mládež. I přes veškeré pochybnosti, jež mě provázely po celou dobu natáčení, jsem vděčen, že jsem se k této látce dostal. Mohl jsem tak složit poklonu našim předkům včetně samotného Karla Poláčka.

Přijal byste nabídku na režírování nekonečného seriálu nebo vám tento způsob práce nekonvenuje a pohlížíte na něj s despektem?

Kdysi jsem byl osloven, abych točil seriály Hospoda a později Ulici, kde mě obzvlášť celý systém přípravy a realizace velmi zajímal. Bohužel jsem tehdy točil něco jiného, takže to nedopadlo. Principielně mně nekonvenuje neukončenost děje a postav. V životě však přijdou občas chvíle, kdy je méně práce a člověk pak přijme i takovouhle nabídku, protože je to samozřejmě pro něho také obživa. A priori nejsem nijak zaujat proti nekonečným seriálům. Mám k nim však určitý despekt, který spočívá v podmínkách výroby. Ty probíhají v krajně hektickém až zběsilém tempu, kdy se točí až dvacet stránek textu denně. Za této situace jen ti nejlepší herci dokáží udržet jakýsi standard. Pokud jde o scenáristy, začínající autor rád přijme tuto nabídku, protože je přesvědčen, že se alespoň naučí psát třeba dialogy. Když si však po třech letech bude chtít konečně napsat svoje niterné a hluboké téma, najednou s hrůzou zjistí, že jej píše jako nekonečný seriál, protože se za tu dobu naučil předstírat, což se samozřejmě pozná a je to nejvíce zrádné. Rychlost, s níž je třeba na těchto seriálech pracovat, nutně vede k povrchnosti.

Jak dlouho žijete v Praze 6? Splňuje tato čtvrť vaše očekávání potřebné ke spokojenému životu?

Celým svým charakterem je Praha 6 velmi noblesní čtvrť. Obecně si Pražáci neuvědomují, jaké máme výborné dopravní spojení a jak je Praha, oproti jiným velkoměstům, neskutečně zalesněná. Přistěhoval jsem se sem před třiceti lety z Karlova náměstí. Tehdy jsem měl pocit, že budu bydlet strašně daleko, někde na okraji. Paradoxně se moje ulice jmenuje Na okraji. Karel Čapek napsal, že doma je člověk tam, kde má trafiku a květinářství, což tady mám. Navíc za těch třicet let pozitivně vnímám výraznou změnu od tehdejší šedivosti k nynější barevnosti. Momentálně se řeší změna názvu zastávky Sídliště Petřiny na Heyrovského, kácení stromů v Oboře a zdravotnická zařízení. Všechna tato aktuální témata jsme probrali s panem starostou při jeho poslední návštěvě v restauraci U Holečků. Co mě trápí, jsou chodníky v naší oblasti. Nedá se tam jet ani s kočárkem, ani s nákupem, kdy raději s mojí důchodcovskou taškou na kolečkách jedu po silnici, abych nepřevrhl piva.

Jak vnímáte kulturní podporu v Praze 6 ze strany radnice?

Samozřejmě vím, že je podporováno nejen Divadlo Semafor a Dejvické divadlo, ale i další méně známá uskupení. Hodně záleží také na vlastní iniciativě lidí, kteří vedou konkrétní kulturní podniky, k čemuž je mnohdy třeba velkého úsilí. Příznivé se mi zdají různé skupiny, které vznikají lokálně a pořádají nejrůznější akce s dětmi. Často si s manželkou i s dětmi říkáme, jaké máme štěstí, že žijeme právě tady. Mnoho lidí si stále myslí, že jim někdo něco dá nebo za ně zařídí. Samozřejmě existují i lidé, kteří jsou nespokojeni neustále a za každého režimu. Podívejte se, obecně je u nás strašně obtížné cokoliv nového postavit. Okamžitě se zvedne vlna petic kvůli kácení stromů a dalším věcem, nehledě na to, že za vším všichni vidí hned korupci.

Co chystáte režijně do budoucna?

Momentálně píšu seriál Pachatelé dobrých skutků podle několika dětských knížek Miloše Kratochvíla a připravuji dokument k nedožitým devadesátinám Oty Hofmana.

(Rozhovor připravil Jakub Horváth.)