Rozhovor Jiří Stránský

náhled souboruBohatý život i rodina, kde lze najít šlechtické předky nebo prvorepublikového premiéra Malypetra, mu poskytují nepřeberné množství inspirace a témat. Jako malý seděl na klíně Karlu Čapkovi, psát se učil od Jana Zahradníčka, ovšem inspiroval ho i Vladislav Vančura, ačkoli byl komunista. „On totiž řekl, že čeština je tak krásný jazyk, že mnohdy nepotřebuje ani přídavná jména,“ říká spisovatel, scenárista, překladatel a také skaut Jiří Stránský. Dodává, že se tím řídí, proto jedinou jeho tlustou knihou je Zdivočelá země.

4. listopadu jde na ČT 1 film Balada o pilotovi… Premiéra už proběhla, jaké byly reakce?
Byl to obrovský úspěch. Všichni říkali, že si nepamatují, že by se film tak povedl a měl takový úspěch. A dost se stydím, že se tak chválím.

Bojíte se před premiérou, jak film podle vašeho scénáře či předlohy dopadne a jak ho přijmou diváci?
Ne, nepatřím mezi lidi, kteří se bojí. Jako skoro desetiletý vězeň se vždycky řídím heslem, které jsme měli: nestarej se, nechej to koňovi, má větší hlavu.

Film je o vašem tchánovi – letci RAF. Ovšem i když jde o rodinu, vy jste informace o něm nezískal zrovna jednoduše?
Ano, je to rodinná záležitost. Když jsem před mnoha lety začal chodit se svou nebožkou ženou, řekla mi, co se po válce stalo jejímu otci, ale že na to nemají žádné důkazy. Bolševici totiž dělali, co mohli, aby to zatajili. V rodině se o tom nemluvilo, protože všichni věděli, že to takzvaně smrdí krchovem. Tchána zavraždili, potřebovali se ho zbavit, protože jim odmítl podepsat spolupráci. Zorganizovali tedy zřícení letadla, které stálo životy třináct lidí. Ve filmu je ještě jeden podtext, který je velmi důležitý – vše se odehrálo v roce 1946 a sověti si už tehdy byli jistí, že jim to tady patří a mohou si zde dělat, co chtějí.

Zajímavé osudy a osobnosti nabízí i vaše rodina – dědeček Jan Malypetr byl premiérem dvou meziválečných vlád…
Můj dědeček byl především sedlák a zůstal jím, i když zastával funkci předsedy vlády a později poslanecké sněmovny. Že byl sedlák, také znamenalo, že se nikdy na nic nevymlouval.

Zavazují takoví předci, ovlivní to člověka v životě?
Slovo zavazuje asi není správné. Jako kluk jsem v tomto prostředí vyrostl a přijal to do sebe. Pro mě byla samozřejmost, že nesmím lhát, byl jsem skaut už před válkou.

Jak hledíte s takovými zásadami na současné politiky?
Renáta Kalenská se mnou sepsala knihu Doktor vězeňských let. Ptala se mě v ní, co si myslím o Zemanovi, a odpověděl jsem – v té knížce je to černé na bílém – že mi je jedno, jestli je to rasista nebo xenofob, protože pro mě je to hlavně vůl. Můžu si to dovolit říkat na plná ústa.

Neměl jste tedy chuť do politiky vstoupit a změnit to?
Hned v listopadu 1989 jsem odmítl Václava Havla, když chtěl, abych šel do vlády. Nemohl jsem souhlasit s tím, jak bylo tehdy dohodnuto, že v ní bude také šest komunistických ministrů. Chápal jsem to a nic Václavovi nevyčítal. Maximálně jsem mu k tomu řekl nějaký svůj komentář, když jsme chodili třeba venčit psy. Ale – a to bylo důležité nejen pro mě – slíbil jsem mu, že udělám všechno pro to, abych postavil kulturu na nohy. V tom mám čisté svědomí. Stal jsem se předsedou PEN klubu, založili jsme Cenu Alfréda Radoka, učil jsem, byl jsem předsedou Rady Národní knihovny…

Prý rád hrajete na ‚co by kdyby‘. Ptám se tedy: co by bylo, kdyby v první vládě neusedlo oněch šest komunistů a vy jste se stal ministrem?
Nehraji rád  ‚co by kdyby‘. Když jsem učil na FAMU a na novinařině, kam mě zvali na semináře, vždy se mě ptali, jak se dá postavit a vymyslet dobrý příběh. Odpovídal jsem, že to je jediná situace, kdy si dovolím říkat ‚co by kdyby‘. Protože budete na ulici, tam půjde pán a zakopne. Vy pak máte spoustu možností vymýšlet, co by se stalo, kdyby spadl na hlavu a museli ho odvézt do nemocnice. Co by se stalo, kdyby padl do náruče nějaké krásné slečny a tak dále.
 
Nikdy vás tedy nenapadlo přemýšlet o tom, jak by vypadal váš život, kdyby se na začátku událo něco jinak?
Takto přemýšlet nešlo, zvlášť ve vězení by to mohlo dopadnout dramaticky. Naopak, tam člověk musel chodit po zemi. Ve vězení jsem na jednom lágru seděl s člověkem jménem Loubal, který dělal hajného desítky let v Českém lese. Jednou potkal člověka, který se ho ptal, kde by mohl přespat, protože prý v lese zabloudil a neví, kde je. Loubal mu ukázal cestu. Toho chlapa poté zatkli, prý to byl nějaký agent. A hajný, kterému tehdy bylo sedmdesát, dostal dvacet roků trest za to, že pomohl agentovi. Vždy, když se začali muklové bavit ‚co by kdyby‘. on nás to svým příběhem odnaučoval.

Chodit po zemi je jedna věc, věřit, že to skončí, druhá. Věřil jste ve vězení, že se odtamtud dostanete a že režim jednou skončí?
Myslím, že nejlépe to vystihuje fakt, že i nyní mi moje vlastní rodina – a ta mě zná ze všech nejlépe – říká, že jsem idiotský optimista. Odpovídám jim, že kdybych nebyl tento idiotský optimista, tak bych už nežil. Ve vězení a lágrech jste si museli být jisti, že se vrátíte. Nestačilo jen doufat, člověk si musel být jistý!

Po roce 1968 jste emigroval, ale do vlasti jste se vrátil zpět. Proč?
Neemigroval jsem. Ten rok mě poprvé s rodinou pustili do Jugoslávie, do té doby jsem nesměl nikam. Tam mě zastihl 21. srpen. Protože jsem už tehdy psal, překládal, dostal ocenění za film, byl jsem pozvaný i do Vídně. Tam se ve stáncích prodávali český časopis Plamen, kde zrovna vycházela moje povídka Uniforma o naší armádě. V Rakousku šly i dva moje filmy, už se tedy o mně vědělo.

Proč jste tam tedy nezůstal, když už jste měl i v zahraničí určité renomé?
Legrační bylo, že když jsem dělal asistenta na Barrandově, sice mě tam nepřijali, ale měli skvělého generálního ředitele – jmenoval se Harnach – který mě měl rád. Ten mi domluvil s Benzinou, že by mě u nich zaměstnali, s podmínkou, že o nich napíšu nějaký film. Napsal jsem povídku Autorevue, která dostala cenu i v Montreux. A protože jsem byl u Benziny jediný člověk, který uměl cizí jazyk, dali mě do Opletalovy ulice, kam jezdili cizinci a diplomaté. Jednou tam přijela celá svita i z ředitelství, jelikož jsme zahajovali prodej zahraničních olejů za tuzexové bony. Byly to Shell oleje a jejich generální ředitel, který byl té slavností také přítomen, byl Němec se sídlem ve Vídni. Protože moje druhá babička byla Rakušanka a němčina je můj druhý rodný jazyk, dobře jsme si popovídali.
A abych se vrátil k té Vídni, představte si, že jak tam na podzim šedesát osm emigrovala spousta Čechů a Slováků, v tamějších novinách Kurier vycházel každý den inzerát zhruba tohoto znění: Kdyby se ve Vídni ocitl člověk, který umí několik řečí a pracoval u Benziny, ať se okamžitě hlásí na ředitelství Shellu. Měli pro mě už připravené zaměstnání.

A našli vás prostřednictvím toho inzerátu?
Nikoli, o něm jsem se dozvěděl až později. Ale našli mě jinak. Byl jsem pro benzin u pumpy v Hofburgu, vylezla obsluha, na kterou jsem zavolal, že jsem také pumpař a že si tedy natankuji sám. Jemu to došlo a prosil mě, ať nikam neodjíždím, počkám tam, že jde volat, protože by ho jinak vyhodili. Zavolal tedy generálního ředitele, ten přijel a lákal mě jak ďábel Krista, abych zůstal. Sliboval mi, že mi dají novou pumpu na nové dálnici, prodejnu aut starých i nových a nevím, co ještě.

O to více se divím, že jste tam nezůstal…
Řekl jsem to i řediteli – nepatřil bych tam. Mám sice po předcích modrou krev, ale šlechta by mě nepřijala, protože bych pracoval. To samé by platilo i pro tu druhou skupinu. Rakousko pro mě bylo vždy takové naftalínové. A jak říkal Josef Škvorecký nikoli o sobě, ale obecně, i dobrý spisovatel umí napsat v cizí zemi jen jednu dobrou knížku, ostatní už je potom jenom stesk. To jsem nechtěl. Tak jsme se vrátili. Ačkoli moje žena, když viděla, že v tamních novinách vyšla moje povídka, říkala, že tam musíme zůstat, protože mě doma zavřou.

A měla pravdu…
Sice to bylo až po několika letech, ale měla ­pravdu.

Slavíme sto let od vzniku Československa. Jaké bylo podle vás nejhorší období naší ­historie?
Jako národ nás nejvíce poznamenala ta první, nacistická totalita. Němci měli propagandu vymyšlenou skvěle. Tvrdili, že dělníci se budou mít u nich jako páni, že zatočí se šmelináři. Začali národ rozdělovat, což pak dokonali komunisté, kteří se nakonec učili od Němců.
A víte, kdo může za to, že jsou komunisti? František z Assisi. Protože řekl nádhernou větu: že sestřičkou nenávisti je závist. A celý komunismus je postavený na závisti.

A jaká byla nejtemnější část vašeho života?
Tato filozofická srovnání a paraboly nemám moc rád. Narodil jsem se jako milionářské dítě a během několika chvil jsme spadli do bláta, kdy se nás všichni báli, vyhnali nás z Prahy, přitom táta byl za války v Osvětimi, strýc byl odsouzený k trestu smrti, i když už ho nepopravili. Komunisté se potřebovali zbavit agrární strany, kde působil můj dědeček, a to v rámci Národní fronty, jejímž aktivním členem byl i Beneš. Agrárníky neměl rád, protože když byla volba prezidenta, oni jediní proti němu postavili svého kandidáta.
Věděli jsme, když komunisté vyhráli volby, že to nebude dobrý. Ovšem takto špatné jsme to neočekávali. Jak nerad používám kondicionál, zde musím říci, že kdybych býval už tehdy věděl od své ženy, jak si byli komunisté v tom čtyřicátém šestém jistí, že Československo je jejich státem, asi bychom se na to dívali jinak. Dokonce ani ten Honza Masaryk – byli jsme tři bratři a on byl náš čestný kmotr a chodíval k nám na obědy – nečekal, že to může takto dopadnout.

Nedá mi to se nezeptat: Spáchal Jan Masaryk sebevraždu, nebo ho zabili?
Zabili ho. Když byl on ministrem zahraničí, můj táta právník pronajal v domě roudnických Becherů na Loretánském náměstí, kde později v bytě bydlela i Hana Benešová, celé jedno patro Američanům. Tehdy tam bydlel šéf jejich rozvědky pro Českoslovenko, což tedy byl Slovák a jmenoval se Katek. Ve stejném domě byla ubytovaná i přítelkyně Jana Masaryka Marcia Davenportová, která sem přiletěla někdy šestého nebo sedmého března a přišla tehdy za našim tátou. S bratrem jsme byli u toho, otec totiž uměl perfektně německy a polsky z koncentráku, ale nikoli anglicky, tak jsme mu překládali. Proto vím, že ho prosila, aby Jana Masaryka přemluvil, ať s ním odletí do Ameriky. Dokonce otci ukazovala i oddací list. Jan Masaryk to však odmítl, protože přece slíbil tatovi, že Beneše ­neopustí.
Na druhé straně až do smrti dělal Janovi osobního tajemníka Antonín Sum, skaut, a protože jsem také skaut, dokonce skautský guru, takže s ním jsem se mnohokrát na toto téma hádal. On byl naopak přesvědčený, že to Jan už psychicky nezvládl a zabil se sám. A i dnes řada lidí věří, že to vzdal.

Zkusme tedy něco veselejšího, na které období vzpomínáte nejraději?
Mého dědu po válce neoprávněně zavřeli, přestože byl celou válku ve spojení s Londýnem, přestože krmil kdejaké partyzány a jeho syn měl vlastní odbojářskou skupinu. Aby zbavili agrární stranu moci, komunisté na něho vymysleli spoustu obvinění a poslali ho na Pankrác. Dědovi to krátkodobě pomohlo, protože mu tam při výsleších prošlápli břicho, a z Pankráce ho museli pustit do domácího léčení a on se léčil u nás doma. Musím říct, že je to smutné, ale pro mě to bylo nejšťastnější období, utíkal jsem ze školy domů, chodil k němu a on mně o všem vyprávěl. Díky tomu toho dodnes strašně moc vím a – i režiséři si na to stěžují – mám díky tomu moc dobrou paměť.
Tedy další námět na film?
To ne. Ti lidé jsou mi příliš blízcí a nedopadlo by to dobře. Podívejte se třeba na ten poslední film o Janu Masarykovi, co oni zplodili! Udělali z něj děvkaře a alkoholika. Mnoho lidí mi volalo, proč se proti tomu jako jeho kmotřenec nepostavím. Dostalo to sice nejvíce lvů, ale lidi na to do kina nešli. Nevzali jim to.

V čem je Praha 6 výjimečná?
Praha 6 je nejmladší čtvrť a je to na ní znát. Když táta postavil naši vilu na Hanspaulce, kolem skoro žádné jiné domy nebyly.

Na co zde rád vzpomínáte vy osobně?
Například naší ulicí chodil na procházku s místními a také s mým tátou spisovatel Machar. Jakmile jsme my kluci viděli, že si táta bere kabát a jde s ním ven, běželi jsme zahradou k plotu, protože Machar (mimochodem on byl také ministrem národní obrany), ať bylo jakékoli počasí, tak chodil a měl bílé psí dečky. Byli jsme z toho úplně divocí a budu si to pamatovat do konce života.

Nejoblíbenější místo v této čtvrti máte?
Jezdili jsme lyžovat na takzvaný Šikpas směrem do Šáreckého údolí. Tehdy tam byla sjezdovka, kde jsem začínal svou lyžařskou kariéru. Na lyžích jsem taky poprvé potkal svou ženu, bylo jí tehdy asi třináct. Byla neuvěřitelný lyžařský talent, dostala se do národního i olympijského mančaftu. Když jí ale dali deník, kde musela každý den psát, koho potkala, co řekl, tak se reprezentace vzdala.