Listopad 1989 v Praze 6

náhled souboruBití studentů na Národní třídě, Václav Havel na Letné, jednání Adamec – Občanské fórum… Zřejmě to jsou okamžiky, které lidem zůstaly v paměti z událostí před třiceti lety. Jen málokdo si pamatuje, jaké změny probíhaly na komunální úrovni. Jejich výsledek byl na počátku nejistý, o to větší odvahu všech zúčastněných vyžadovaly. Jak někteří z nich na tyto týdny a měsíce vzpomínají?

Pro připomenutí – od 1. července 1960 bylo hlavní město Praha rozděleno na 10 obvodů. Každý měl svůj obvodní národní výbor s postavením okresu. V čele toho šestkového stál v roce 1989 Ján Nedúchal. Funkci dnešního zastupitelstva zastávalo plénum obvodního národního výboru – na přelomu let 1989 a 1990 mělo 134 poslanců.

Jak probíhala změna z komunistického národního výboru na současný úřad městské části? Jaká vládla atmosféra na tehdejší radnici? A co dělali 17. listopadu nebo bezprostředně po něm? Zde jsou vzpomínky tehdejších přímých účastníků:


Pátek 17. až neděle 19. listopadu
V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli ­studenti pražských vysokých škol na demonstraci, která byla oficiálně ukončená v 18.15 hodin. Asi deset tisíc lidí pokračovalo na Národní třídu, kterou policejní kordon uzavřel a pohotovostní pluk i takzvané rudé barety lidi surově zbily. O víkendu se informace šíří po hlavním městě a jen velmi pomalu mimo něj. Stu­denti zakládají stávkové výbory, v neděli večer vznikla v Laterně magice platforma Občanské fórum.

Olga Králová: „V pátek 17. listopadu jsem byla na paragrafu se synem. Co se stalo na Národní třídě, mi volala kamarádka ještě v noci domů na pevnou linku. Slyšela jsem to už před tím v rádiu, poslouchali jsme Svobodnou Evropu. Druhý den jsem měla lístky na představení Res publica do dnešního Švandova divadla, kde herci přišli na pódium a oznámili, že se omlouvají, ale hrát nebudou, protože podporují studenty a jejich stávku. Ty lístky ještě někde mám, slíbili, že se představení jen odkládá a že ho odehrají.“

Marián Hošek: „Bydleli jsme tehdy v Bubenči u tchána, který byl aktivní v rámci křesťanského disentu. V pátek pozdě večer přišly dvě švagrové-studentky s tím, že na Národní třídě zmlátili lidi. Od té doby jsem začal revoluci prožívat velmi osobně. V sobotu jsme se šli na Národní třídu podívat, to bylo ještě ticho. V neděli se konala malá demonstrace, kolem nastoupily policejní kordony a vše vypadalo dost hrozivě.“

Ingrid Kejkrtová: „Kamarád ze školy se mě ptal, zda půjdu v pátek 17. 11. na Albertov. Odpověděla jsem tehdy, že máme dlouho dopředu s manželem naplánovanou návštěvu u dědečka. Měla jsem za to, že půjde o jednu z mnoha demonstrací roku 1989. Ještě jsem si dělala trochu legraci, že vody už bylo toho roku dost. Druhý den v  sobotu ráno hlásila Svobodná Evropa, co se v Praze stalo a že zemřel student Martin Šmíd, což byl z dnešního pohledu vlastně první fake news, a tak jsme se okamžitě sbalili a vrátili do Prahy. Celou sobotu jsem strávili na Václavském náměstí, kde jsme sbírali všichni navzájem informace. Odpoledne jsme šli pochodem z Václaváku na Palachovo náměstí, kde nás opět zastavil  kordon policistů a v té chvíli jsme nevěděli, zda nezaútočí stejně jako předchozího dne na Národní třídě. V průběhu neděle mě někdo z DAMU zavolal na noční schůzku vysokých škol na Karlák, která trvala do pondělí do pěti hodin do rána. Tam jsme se dohodli, na společném postupu vysokých škol.


Týden od 20. do 25. listopadu
Informace o masakru na Národní třídě se šíří mimo hlavní město, většina pražských vysokých škol vyhlašuje stávku, stejně jako divadla. Na Václavském náměstí se konají další demonstrace, v pondělí sem přichází 100 000 lidí a jejich počet se každý den zvyšuje. V úterý zde poprvé vystupuje Václav Havel. De­monstruje se i v dalších městech. V pátek rezignuje ústřední výbor KSČ včetně Miloše Jakeše. V sobotu protestní akce vrcholí manifestací na Letné, kam přišlo až 800 tisíc lidí. V přímém přenosu ji poprvé vysílá Československá televize.

Petr Boček: „Pracoval jsem tehdy na národním výboru na dohodu, a když jsem přišel po víkendu do práce, na chodbách jsem potkával šoféry nebo kotelníka, což byl dvoumetrový chlap, který chodil po tehdejším úřadě s vlčákem, a když mě potkal, řekl mi: ‚A tebe bych zastřelil.‘ Pamatuji si, že se na dvoře pálily ohromné haldy dokumentů. Jak jsme později z jejich zbytků zjistili, šlo hlavně o zápisy ze zasedání z padesátých let, kdy se odbíraly majetky lidem. Nikomu – kromě nás – to nevadilo, nakonec se ukázalo, že v archivu bylo vše dvakrát či třikrát, tedy to zase taková škoda nebyla.“

Olga Králová: „Přišla jsem do práce z paragrafu v polovině týdne a naše matrikářka mi řekla: ‚Olino, ty se toho musíš chopit, ty jsi takový revoluční typ. A jedna z mála, která tady pracuje a nemá partajní legitimaci.‘ Takto mě postrčila k tomu, že jsme se s Petrem Bočkem stali mluvčími Občanského fóra na radnici. Vím, že jsme pak chodili za vedoucími představiteli a říkali, my jsme za Občanské fórum a nyní tady chceme zahájit reformy. Koukali na nás s určitým pobavením, nejprve s námi jednali trochu jako s dětmi, ještě neměli pocit ohrožení. Legrační bylo, že s trikolórami na klopě chodili i kalení soudruzi, kteří zacítili, že vítr vane jiným směrem, postupně však z OF odpadli. Za námi pak začali chodit členové dalších Občanských fór, která tehdy vznikala na různých pracovištích – v Drinopolu, Aritmě, bylo OF učitelů, lékařů. Ti všichni chodili za námi, ať jim dodáme podklady a pomůžeme. A pak nám psali lidé, kteří si mysleli, že co nevyřešil národní výbor, vyřeší Občanské fórum.“

Marián Hošek: „V pondělí už bylo vyhlášené Občanské fórum, které vyzvalo lidi, aby zakládali OF na pracovištích. Sešli jsme se v jídelně polikliniky s tím, že to také uděláme. Řešilo se, kdo bude představitelem za naši polikliniku, a dodnes si pamatuji, jak paní doktorka Svatošová říká: ‚Mariáne, ty bys měl být mluvčí.‘ Byl jsem zvolen, i když jsem tušil rizika i odpovědnost v situaci, která byla nejistá a dramatická. Každá poliklinika měla svého mluvčího, který pak chodil na setkání s mluvčími různých podniků i úřadů.“

Ingrid Kejkrtová: „Zemědělka byla oproti jiným školám specifická už jenom v tom, že měla jako  jedna z mála vysokých škol kampus a žila si tak trochu vlastním životem. V pondělí 20. ráno jsme se sešli na slunečních hodinách, abychom oznámili, že se připojujeme k prohlášení vysokých škol. Ještě ten den nás profesoři přemlouvali, ať se vrátíme do tříd, kde můžeme dál diskutovat. Někteří studenti váhali. Možná i proto, že pocházím z rodiny, která měla své zkušenosti s komunisty, tak jsem vzala mikrofon do ruky a řekla:  “Ne, stojíme si za tím, co se dohodlo v noci z 19. na 20. listopadu. Stávka pokračuje.” Následně to už vypadalo jako na jiných školách, všude se něco psalo a přepisovalo, následně rozváželo. My na zemědělce jsme pořádali spanilé jízdy především na venkov. Zároveň jako mluvčí jsem denně jezdila do Disku, kde se předávaly různé informace a tvořila společná prohlášení. Ta jsem zase předkládala na zemědělce. Silným zážitkem bylo, jak nás lidé podporovali – vozili jídlo, ovoce, cukroví, peníze, půjčovali auta… Po nocích jsme diskutovali, co a jak dál, bylo třeba přesvědčit ty váhající.“

Jiří Exner: „Jedna z věcí, kterou jsme začali koordinovat v práci, byly patronáty podniků nad jednotlivými vysokými školami. Studenti tam spali ve spacácích a byli rádi, když jim lidé přinesli plynový vařič, aby si měli na čem ohřát darované konzervy. Drze jsem tehdy vzal v práci nějaké vybavení našich terénních skupin – vařiče, vaťáky, zimní boty – a vyčlenili jsme nějaká auta, která hlídkovala u škol, byla studentům k dispozici, když potřebovali něco někam dovézt a dopravit. Měli jsme výhodu, že jsme byli odštěpný podnik a z centrály z Brna sem nebylo tolik vidět. Revoluci jsem však prožíval i jako člen Jazzové sekce, která v té době působila jako styčný bod mezi Občanským fórem a regiony. Jazzová sekce se v té době soustředila na podporu mimopražských nezávislých aktivit, protože jsme vnímali, že situace svobodně uvažujících lidí je tam složitější než v anonymní a komunikačně snazší Praze. Pro komunikaci jsme měli vybudovanou distribuční síť chráněnou proti konfidentům, členy jsme měli rozdělené do skupin po několika lidech, kteří se navzájem znali, ale každý znal jiný okruh a nikdo tak nemohl prozradit velký počet lidí. Na začátku revoluce jsem se proto pohyboval především v hlavním stanu občanského fóra ve Špalíčku, a když se rozběhla místní fóra na Praze 6, stal jsem se pro ně jakýmsi styčným důstojníkem.“

27. listopad – generální stávka
Na celém území proběhla 27. listopadu mezi 12. až 14. hodinou dlouho avizovaná dvouhodinová generální stávka, do které se zapojilo na 75 % občanů, většina podniků, továren a institucí.

Petr Boček: „Myslím, že jsme svolali lidi na dvůr. Stávka proběhla asi hodinovou schůzí, snažili jsme se vysvětlit náš koncept a jak si představujeme budoucnost. Dnes se na to koukáme jinak, ale my jsme tehdy nevěděli, zda komunisté dodrží svoje sliby. Zřejmě STB nebo strana jim už zakázala dělat agrese, sice se vůči nám chovali nepříjemně, ale nikdy nedošlo k žádnému ­ohrožení. Ani zbraně nenosili, i když je v tom domě měli. “

Marián Hošek: „Zdravotníci a stávka – to úplně nejde dohromady, tak jsme si museli formulovat jak to pojmeme. Nakonec jsme si připíchli na klopy stužky a dohodli se, že budeme lidi ošetřovat, jen jim zdůrazníme, že stávkujeme a stávkou podporujeme studenty. Bylo to velice kladně přijato. I když ty první dny jsme si nebyli jisti, jak to dopadne, bylo to poměrně dramatické, zvlášť když měl člověk malé děti. Vedení OÚNZ se k nám zpočátku chovalo opatrně, brzy nás ale začalo brát vážně a postupně jsme se stali hybateli změn.“

Prosinec 1989
4. prosince se ruší článek 4 ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, poprvé se otevírají hranice do Rakouska. 10. prosince je jmenována vláda, ve které patřilo 10 míst KSČ, 7 míst nestraníkům, 2 místa ČSS a 2 místa lidovcům. Prezident Husák následně podává demisi. 28. prosince byl přijat kooptační zákon, který dočasně umožnil národním radám a národním výborům dosazovat nové poslance vlastním rozhodnutím bez voleb, předsedou Federálního shromáždění se stává A. Dubček, o den později je zvolen Václav Havel prezidentem Československa.

Jiří Exner: „Zatímco v listopadu se lidé nejprve aktivně angažovali v Občanských fórech na svých pracovištích, pak spolu začali komunikovat i v místě bydliště a vytvořili buňky, protože si uvědomili, že místní správa prostřednictvím národních výborů je důležitý článek státní moci a začalo se jednat i s národním výborem. To skončilo v únoru 1990 kooptací nových poslanců ve složení dohodnutém u tzv. kulatých stolů.“

Josef Štogr: „Na podzim roku 1989 vznikl časopis Interes, který jsem vydával doma s mou ženou, a tiskl se na kopírkách na vysokých školách. Na toto médium se nabalovaly další skupiny lidí, kteří poté připravovali kooptaci na národní výbor. Druhá skupina představitelů OF, která se scházela v restauraci Na Slamníku, se pak zaměřila na národní výbor hlavního města. V době disentu jsem se zabýval nejen filozofií, ale i teorií práva, kterou jsem měl načtenou, a tak jsem se v jednu chvíli sebral, a aniž bych měl od někoho pověření, šel jsem na radnici za předsedou Nedúchalem jednat o reformách. On mi odpověděl: ‚Konečně jste tady!‘ Byl docela vysoká komunistická šajba a dotklo se ho, že s ním nikdo nejednal a nikdo za ním nechodil. Na národní výbor jsem se tehdy nastěhoval. Pracoval jsem u vodních zdrojů, kde jste týden měli volno a týden chodili do práce, což se mi s kolegy podařilo vyřídit, že jsem nemusel. Na full time jsem na radnici pracoval, i když jsem ještě nebyl ­zaměstnán.“

Ingrid Kejkrtová: „V prosinci mi zavolal Josef Štogr, že má pověření od občanského fóra Prahy 6 mě vyzvat, zda bych nešla za studenty dělat poslance pléna Prahy 6. Dodnes si ten hovor pamatuji. Měla jsem pocit, že je to pro mě ohromná čest.“

Počátek roku 1990
V roce 1990 docházelo k pokračování demokratizace společnosti, které mělo mít za cíl připravit půdu pro konání svobodných demokratických voleb.

Petr Boček: „Přestěhoval jsem se do kanceláře, kdy byly typové skříňky plné lahví od vodky a rumu. Začali jsme hledat sekretářky a připravovali koncepty majetkové politiky. Zasedali jsme v sále komunistů, který jsme si zabrali, a vůbec jsme netušili, že technik, co pořizuje nahrávky, naše záznamy předával komunistům. Dozvěděli jsme se to asi po roce. Vidíte, jak jsme byli naivní a hloupí.“

Josef Štogr: „Šéfkou organizačního úseku na radnici byla právnička Hradcová, která okamžitě a velmi profesionálně s námi začala připravovat kooptaci do pléna národního výboru. Měli jsme nakreslené obvody a určili si, které si nechají komunisté, a v těch zbylých jsme postavili své kandidáty. Až do parlamentních voleb, přesněji konce května roku 1990, neexistovala žádná strategie či vnitřní plán, s nímž bychom se setkávali jako s organizovaným odporem. Všechno, co jsme si vymysleli, bylo. “

15. únor – kooptace poslanců
K rekonstrukci plenárního zasedání ONV Prahy 6 došlo 15. února na mimořádném plenárním zasedání, kterým bylo celkem 49 poslanců z funkce odvoláno a dalších 13 poslanců pak na funkci rezignovalo. Po rozšíření o kandidáty NF vypadalo složení zastupitelského sboru následovně: 35 % poslanců za KSČ, 10 % za ČSL, 10 % za ČSS a 45 % bezpartijních. Plenární zasedání se konalo v současném hotelu Pyramida, tehdy patřil odborům. Ustavilo se nové vedení národního výboru, jehož předsedou se stal Jiří Hermann, Petr Boček místopředsedou a Josef Štogr tajemníkem.

Josef Štogr: „Často se stávalo, že se do obnoveného pléna nechali kooptovat lidé, kteří pak na plénum nechodili. Měli jsme proto často problémy s prosazováním našich záměrů a některé jsme tak prosadili až s podporou komunistů, kteří byli zvyklí chodit téměř stoprocentně. Nejdůležitější změnou, která v tomto období proběhla, byla změna struktury práce. Vyměnila se během krátké doby velká většina vedoucích odborů, zůstali jen ti profesionální, na něž se nenašla žádná špína.“

Volby 1990
Na jaře roku 1990 se připravovaly volby do Sněmovny lidu a národů a také do České národní rady, které proběhly v pátek 8. a v sobotu 9. června. Hned na podzim – 23. a 24. listopadu – proběhly volby do zastupitelstev obcí. Praha 6 byla rozdělená do čtyř volebních obvodů a celkem si občané volili 71. zastupitelů. Starostou byl potvrzen Jiří Hermann, místostarosty Petr Boček, Marie Pragrová a Helena Frankenbergerová. Do zastupitelstva hlavního města Prahy bylo zvoleno 75 členů v čele s primátorem Jaroslavem Kořánem.
Olga Králová: „Za totality vedla evidenci obyvatel policie, nikoli radnice. Vzaly se vždy seznamy od předcházejících voleb, uliční výbory je vyvěsily a doplnily, kdo se odstěhoval, kdo naopak přibyl. Pro podzimní volby tak bylo nejtěžší dát dohromady právě volební seznamy. Už se nevyvěšovaly na dveře domů, domovní důvěrníci přestali být důvěrní, uliční výbory se rozprchly, kdo ví kam. Josef Štogr si přál, aby se seznamy vytvořily v počítači, což se zadalo nějaké počítačové firmě, která nám je po dvou týdnech vrátila, že to neumí. Pamatuji si, že v kanceláři seděla brigádnice, kterou jsme na to najali, a hodiny a hodiny přepisovala seznamy do počítače. V Praze 6 tehdy bylo 117 okrsků, bylo třeba do nich sehnat lidi a vysvětlit jim třeba to, že nesmějí už bránit lidem, aby chodili za plentu, že se to smí.“

Josef Štogr: „Asi po půl roce se ukázalo, že svět není tak krásný a že pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí. V květnu 1990 došlo ke schválení zákona o obcích, na který navázal zákon o obecním majetku. Tehdy se ukázalo, co přesně obce budou a jaké nabídnou příležitosti. V tu dobu už se začaly formovat politické formace pro komunální volby a začaly se předem obsazovat posty, které budou mít v dalších čtyřech letech ekonomickou váhu. Staré struktury, a nebyli to jen komunisté, ale i lidovci a socialisté, začaly pracovat podle zcela zjevně vypracované stranické strategie. Bylo také důležité získat kontrolu nad radničními úředníky. Na radnici chodili zcela pobláznění lidé, kteří si mysleli, že teď všechno bude jinak, a že už konečně dostanou ten byt. Chodili tam lidé s nenormálními požadavky a zaměstnanci se museli naučit být normální.“
Marián Hošek: „V našem domě se zakládala nová Křesťanskodemokratická strana, tchán a tchyně se v ní hodně angažovali. Když se sestavovaly kandidátky do pražského zastupitelstva, volal mi tchán, že hledají lidi, jestli bych se nenechal na jejich listinu napsat. Souhlasil jsem s tím, že mě jako nestraníka napíší někam do druhé desítky. Stalo se však, že jsem se posunul preferencemi na první místo a tím se do zastupitelstva dostal. Měl jsem určitou výhodu, lékaři měli tehdy ve společnosti důvěru. Následně jsem byl v dalších obdobích již za KDU-ČSL do města i do Prahy 6 opakovaně zvolen.“

Ingrid Kejkrtová: „Odmítla jsem kandidovat do zastupitelstva s tím, že by to měli dělat ti ­zkušenější a starší. Nakonec za mě kandidovala moje maminka, takže to zůstalo v rodině. Chtěla jsem dostudovat,  jenže v té chvíli jsem dostala zásadní otázku pro můj budoucí život: ‚A to tam zůstanou pořád ti stejní lidé?‘ A bylo rozho­dnuto. Začala jsem pracovat na úřadě ­
Prahy 6, kde za ta léta působím v různých pozicích dodnes.“  

Magistrát vznikl z Národního výboru hlavního města Prahy s postavením krajského národního výboru, měl víc než 200 poslanců. Uvnitř okrajových obvodů působilo ještě několik desítek místních národních výborů, z nichž jsou nyní samostatné městské části. Všechny tři stupně národních výborů byly pouze vykonavatelem státní moci a správcem státního majetku. Právní subjektivitu získávají obce až v listopadu 1990, kdy národní výbory zanikly a na jejich místo nastoupila nově zvolená zastupitelstva. Státní majetek byl na obce převeden až v roce 1991.

Jiří Exner: „Občanské fórum vygenerovalo Jaroslava Kořána jako vhodného kandidáta na primátora, a protože jsme se znali, nějak logicky vyplynulo, že jsem odešel – tehdy jako nedostudovaný právník – vykonávat práci na magistrát s ním. První dva roky se věci posouvaly, sice za cenu velkých ztrát na energii a zdraví, ale byly vidět posun a směr. Řešil jsem otázku územně-správní reformy, tedy vztah velkých a malých pražských obvodů, vztah mezi magistrátem a městskými částmi, které volaly po větší autonomii. Bylo ale třeba, aby měly sounáležitost s hlavním městem a uvědomily si, že silnice, koleje, metro, potrubí a mnoho dalšího je zde pro všechny. Praha v kooptovaných strukturách ukázala ohromnou nekompatibilitu. To vše se muselo stihnout do léta 1990, aby nové zákony nabyly účinnosti ke dni voleb. Samostatný zákon o hlavním městě Praze jsme připravili za půl roku. Nebyl sice dokonalý, ale respektoval svébytnost samosprávy ve věci uspořádání svých vlastních věcí vydáním městského statutu.“

Přejmenovávání ulic a veřejných prostranství bylo důležitým symbolem obnovené demokracie. Praha 6 prosadila vrácení původních prvorepublikových názvů zhruba dvěma desítkám ulic. Názvy veřejných prostranství byly v agendě Národního výboru hlavního města Prahy a i po volbách zůstaly v pravomoci magistrátu.

Jiří Exner: „Byla to jedna z věcí, která se ne všem městským částem líbila, ale bylo to nutné, aby v jednom městě nevzniklo několik ulic stejného jména. Když přišel podnět na město, že se musí ještě něco přejmenovat, protože někde stále straší nějaký komunista, nejprve to projednala s příslušná radnice, a naopak. Velmi se bojovalo o ulici Leninovu/Edvarda Beneše/Evropská. Došlo zde k tomu, že krátce po revoluci byla spontánně přejmenována na ulici Edvarda Beneše bez toho, aby to prošlo na kooptovaném NVP správným legislativním schvalováním. A v nových zastupitelstvech hlavního města a Prahy 6 pak nebyla příznivá politická nálada vůči tomuto prezidentovi. Městu se ten porevoluční název nechtělo dodatečně posvětit a Praha 6 přišla s velmi neutrálním návrhem, že když se jede na letiště, jede se do Evropy po Evropské. A prezident Beneš pak dostal nábřeží – stejně jako před tím prezident Masaryk.“

Josef Štogr: „Myslím, že název Evropská prosazoval doktor Tryml, archeolog, který v tu dobu zasedal v radě Prahy 6. Pamatuji si, jak jsme pak se svým návrhem na městskou radu poslali Olgu Královou, protože to byla velmi šarmantní mladá žena a věděli jsme, že zapůsobí.“