Akce K v Břevnovském klášteře

Sedmdesát let uplynulo od takzvané akce K, při níž v noci ze 13. na 14. dubna 1950 obklíčili příslušníci SNB, StB a Lidových milicí kláštery sedmi nejpočetnějších mužských řeholí. Nejstarší mužský klášter v Břevnově byl jedním z nich.

Komunisté vnímali od samého začátku řeholníky jako hrozbu. Po převzetí moci v roce 1948 popisovali veřejnosti kláštery jako místa hříchu a zahálky, kde se skladuje nakradené bohatství i zbraně a ukrývají se protistátní živly. Do některých klášterů dokonce zbraně nastrčili, aby je potom mohli sami objevit. Od ledna roku 1950 připravovalo předsednictvo ÚV KSČ pod osobním dohledem generálního tajemníka Rudolfa Slánského tajný plán K, při němž měly být vyklizeny řeholní domy a jejich obyvatelé izolováni od společnosti. Došlo k tomu v noci ze 13. na 14. dubna. Po příchodu do kláštera policie uzavřela vchody, nedovolila řeholníkům opouštět objekt, a naopak nikdo nesměl ani dovnitř. Vypnuté byly telefony, a dokonce zřízenci hlídali také zvony, aby někoho nenapadlo zvonit o pomoc. Všichni mniši museli nasednout do přistavených autobusů, které je bez jakéhokoli vysvětlení odvezly do internačních táborů zřízených Státní bezpečností ve vybraných klášterech, například v Broumově, Králíkách, Oseku u Duchcova, Želivi či v Hejnicích. V rámci plánu K bylo obsazeno 244 mužských řeholních domů a internováno celkem 2 376 řeholníků.

Zatýkalo se dříve
Akce K byla vyvrcholením represe proti mužským klášterům. Chod toho břevnovského byl narušen už o několik měsíců dříve. „Ještě 19. září 1949 oddával převor Jana Anastáz Opasek jeden pár na Bílé hoře. Když se vrátil, přišli na vrátnici dva muži, že by s ním chtěli mluvit, že jsou z magistrátu. Jakmile jim vrátný otevřel, vhrnulo se dovnitř dalších dvanáct estébáků. Čili čtrnáct lidí přišlo zatýkat jednoho člověka,“ popsal situaci pro Paměť národa benediktin Jan Josef Kohl, který do břevnovského kláštera přišel v roce 1949, tehdy mu bylo jen 21 let, a stal se jedním ze svědků opatova zatčení.
Jan Josef Kohl byl během akce K internován do Hejnic, tam později s ostatními zadržovanými řeholníky – s ozbrojeným doprovodem – docházel na stavby a do továren v okolí. V padesátých letech absolvoval vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Do kláštera se vrátil až v roce 1990.
Jan Anastáz Opasek byl v prosince 1950 spolu s dalšími církevními hodnostáři ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu vězení. V roce 1960 přišlo podmínečné propuštění, ovšem byl mu odebrán takzvaný státní souhlas, proto nemohl vykonávat své kněžské poslání. Pracoval jako dělník na stavbách a poté jako skladník v Národní galerii v Praze. V prosinci 1968 odjel přes Rakousko do benediktinského kláštera v bavorském Rohru, kde v mnišském životě pokračovala komunita mnichů z Broumova. Do Břevnova se vrátil nejprve dočasně v květnu, definitivně pak 11. října 1990. V Břevnově se tehdy soustřeďovali čeští benediktini, aby obnovili mnišský život.

Montážní ústav pro StB
Zabrané klášterní budovy stát mnohdy nechal cíleně chátrat nebo do jejich prostor odsunul skupiny obyvatel, které neměly být veřejnosti příliš na očích – třeba tělesně a mentálně handicapované. Zmizely také cenné památky z klášterních knihoven. Jak vzpomínali někteří pamětníci, byly odvezeny na nákladních autech a vysokoškoláci je třídili na svazky, které se daly prodat za marky nebo za dolary v cizině. Ty ostatní byly nenávratně zničeny.
Likvidace klášterů znamenala i devastaci historických budov a památek, které stát zabavil. V břevnovském klášteře sídlil v době komunismu Státní ústřední archiv spadající pod tehdejší ministerstvo vnitra. V hospodářském dvoře se usadila StB pod krycím názvem Montážní ústav, jak pojmenovala odbor na sledování cizinců. Do sýpky se nastěhoval další státní podnik – Zemědělský nákup a zásobování. Zahradní pavilon Vojtěška, historické místo založení kláštera, kde se nachází pramen Brusnice, skončil v ruinách, stejně jako zahrada, kterou nikdo neudržoval.
Podobný osud postihl i ženské kláštery a řeholní řády, akce Ř proběhla v létě roku 1950.