Rozhovor s Pokáčem

náhled souboruRád chodím na poštu, nejsem tam jen do počtu, jsem tam důležitý člen fronty, která trčí ven… Tento text Jana Pokorného, kterého ovšem všichni znají jako Pokáče, proslavil poštu na Petřinách. „Jsem Pražák vychovaný na vsi, v hlavním městě jsem se narodil, pak jsme se odstěhovali. Na šestce opět bydlím, co jsem začal studovat ČVUT,“ shrnuje stručně svůj životopis.

Na vašem YouTube kanálu jste vydal oficiální hymnu pro toto léto Nešahej na mě. Před tím jste měl song Pusťte nás k holiči. Zdá se, že vám karanténa a nouzový stav vyhovovaly, přinesly spoustu inspirace…
Snažil jsem se z minima vytěžit maximum, a když už nám zatrhli koncerty a veřejná vystoupení, věnoval jsem čas psaní písniček. A měli jsme tady nové téma – koronavirus – tak si zasloužilo aspoň krátkou písničku, aby lidi věděli, jak to vnímám a chápu.

Mimochodem, považujete se spíš za zpívajícího ajťáka, nebo ajťákovského zpěváka?
Vzhledem k tomu, že původní práci jsem ještě neopustil, ačkoli jsem tam už půl roku nebyl, tak už se asi dá říct, že jsem spíš zpěvák. Ale zpívající ajťák zní také docela v pohodě.

Nikomu nepřišlo divné, že jste nebyl půlrok v práci?
V lednu jsem byl na dovolené, v únoru následovalo turné po Austrálii, a pak přišla karanténa, takže ne. Ale já už tam stejně chodil jen tak jednou týdně.

Jste už tedy zpěvák profesionál?
Lze říct, že už pár let. Je to krásné, protože to byl můj velký sen, který jsem si chtěl splnit, a jsem rád, že si ho plním. Na druhou stranu IT mě také bavilo.
Co nejvíc?
Studoval jsem softwarové inženýrství a počítačové vidění a v práci dělal něco podobného. Nejprve počítačové vidění, pak e-shopy a hledání chyb v jejich databázích. Tedy takové ty základní IT věci.

A to vás bavilo?
No…… Dokázal jsem si v tom najít zajímavé věci, nicméně muzika mě baví víc.

Když se živíte už jen hudbou, nejste kvůli tomu pod větším tlakem, že musíte skládat a natáčet další a další písničky, vystupovat, koncertovat? Přece jen když jste hrál pro radost a k tomu chodil do práce, bylo jisté, že budete mít z čeho zaplatit složenky, i když čtvrt roku nic nesložíte.
Myslím si, že nejsem úplně finančně závislý na tom, abych musel každý měsíc udělat písničku. Dlouho jsem dělal obojí najednou, a když pak koncerty a hudba začaly převládat i časově, tak jsem naskočil do toho vlaku muziky. Hudba má určitou setrvačnost a někteří muzikanti neudělají dobrý song i několik let. Takže to nevadí. Stále jezdí po koncertech a lidé je mají rádi, to je specifikum našeho povolání.
Vy písničky velmi brzo po vzniku dáváte na svůj YouTube, říkáte, že je to dobrý test, zda jsou úspěšné, nebo ne. Podle mě je to ale neekonomické, nebylo by lepší vydat jednou za dva roky album a lidi napínat a nechat je stát fronty a čekat na půlnoc u e-shopu, aby si ho objednali jako první?
To je hezká představa, ale takto to fungovalo někdy před třiceti lety, kdy se ještě prodávala cédéčka. Dneska už je o ně zájem velmi malý. A i z těch přehrání na YouTube nebo spotify nějaké malé peníze muzikantovi jdou. Úplně zadarmo si to pouštíte stažením z Uložto nebo když si je takzvaně ripnete, ale YouTube a Spotify jsou legální cesta. Prosím tedy lidi, pouštějte si mě tam. Hlavně dříve bylo turné reklamou na cédéčko, dnes je to naopak, písničky
jsou reklamou na koncert. Právě na nich je muzikant živ.

Ještě jedna věc mi nejde nějak dohromady, doprovázíte se na kytaru či ukulele, což je taková varianta pro kluby. Vy jste si s nimi troufl i do velkého sálu Fora Karlín a zmínil jste se, že byste chtěl vyprodat i O2 arenu. Jde to v těchto sálech i bez orchestru?
Musí se to hodně zesílit. A asi kdyby přišli lidé, kteří mé písničky neznají, byl by to špatný koncert. Ale když přijdou fanoušci, kteří ty písničky zpívají se mnou i za mě, zvukem arénu či sál ­zaplní. Je to podobné jako u ohně, když se vás tam sejde dvacet, také nepotřebujete bicí a basu, když zpíváte všichni, vystačíte si s kytarou. ­Udělá to skvělou atmosféru, intimní a zároveň bombovou.

Jak daleko jste s přípravou koncertu v O2 ­areně?
Na to se mě teď lidé ptají, aniž bychom cokoli zveřejnili. Byl to vždycky můj sen, vyprodat tento sál. Už v době, kdy na mě chodili dva lidé, jsem si řekl, že vyprodat tuto arénu bude mou metou. Když to dobře půjde, tak možná příští rok tam koncert uděláme. Uvidíme.

Co třeba zkusit do takto velkého sálu ­nazkoušet nějaké skladby s filharmonickým orchestrem nebo aspoň smyčcovým kvartetem, jak to některé skupiny a zpěváci už zkoušeli?
Tyto varianty necháváme, čímž myslím já a můj tým, na později. Pokud stále víc a víc lidí chodí na koncerty takto, jak je hraju, a baví i mě, tak u toho zůstaneme. Až zájem opadne, což samozřejmě přijde, začneme vymýšlet tyto švandy jako koncerty po divadlech, filharmonie a snažit se lidem nabídnout něco nového.
 
Víte, kdo je váš typický posluchač? V mém okolí vás poslouchají děti i důchodkyně.
Fakt? To je krásné. A z toho je třeba nadšené i vydavatelství, protože písničkáři cílí na mladé holky, já – ačkoli cílím samozřejmě také jenom na mladé holky – tak tu základnu mám širší. Třeba mě oslovil ke spolupráci ředitel rádia Frekvence 1, protože viděl na rodinné oslavě, jak se jeho osmiletá neteř baví s jeho čtyřicetiletým švagrem o mé muzice. Jsem rád, že si v mé muzice každý najde něco, snažím se, aby to nebylo úplně hloupý. Co se týká obecenstva na koncertech, tak to bude plus minus můj věk, tedy třicet. Ale jsou tam i malé děti v první řadě, které tam pospávají a čekají na Kočku, až po starší páry.
Jak vznikají vaše písničky? Něco hýbe společností a dá vám to podnět k napsání textu, nebo si denně vyhradíte hodinu dvě času a dáte si za úkol něco složit?
Spíš bé je správně. Jako si jde člověk sednout na osm hodin do práce, tak já se třikrát denně na hodinu zavřu v pokoji a snažím se něco vymyslet. Někdy to vyjde, jindy ne. Ale je to lepší metoda než čekat na inspiraci.

Je velký rozdíl mezi tím, zda píšete pro sebe, nebo děláte pro někoho, třeba Mirai, Voxela? Anebo napíšete písničku, řeknete si, ta je moc dobrá, tu si raději nechám pro sebe?
Tak to úplně není, když dělám písničku pro sebe, jeden den ji napíšu, a pak to druhý nebo i třetí den ještě piplám a vylepšuji. U textů pro jiné je to jinak. Stalo se mi, že jsem text ještě třeba dva dny o nějakých pět deset procent vylepšoval a zdokonaloval, a ten člověk mi pak řekl, je to super, akorát tohle a tohle se mi nelíbí, tak to vyhodím. A byly to třeba přesně ty věci, které jsem dodělával později. Proto když píšu na zakázku, tak se mi osvědčilo odevzdávat to, o čem si myslím, že je supr, ale ne nějak přepracovaný.
Je rozdíl v tématech, když píšete pro sebe a na zakázku?
Je, a proto mě to vlastně baví. Třeba pro Voxela jsem napsal dvě alba textů. mezi nimi i podle mě supr písničku V naší ulici, lidi na sebe řvou…  A i když je hezká a pozitivní, sám za sebe bych ji zpívat nechtěl. A podobné je to pro Mirai, kde jsem se podílel na písničce Anděl. Sám bych ji nezpíval, ale v jejich podání mi přijde dobrá. Takových příkladů je více. Jsem rád, že mě muzika baví a mohu si vyzkoušet různé žánry, protože mě to posouvá dopředu.

Narazil jste na žánry – u vás se někdy uvádí, že jste folkař, jinde zase popový zpěvák. Co z toho nejvíce vyhovuje vám?
Když přijedu na koncert, vytáhnu kytaru a hraji na ni, tak to připomíná folk, písničky ale aranžujeme spíš do popu, myslím, že obojí je tedy správně. I když pravý folk je něco jiného a pop také.  Za mě ideální je, když se řekne písničkář. Není úplně běžné, že se do písniček a textů dnes dávají příběhy, jako to dělám já. Jiní to mají spíš o té hudbě a atmosféře.

Píšete nejprve hudbu a pak text, nebo obráceně? Anebo jak se to zrovna povede a přijde nápad?
Když jsem třeba psal pro Vaška Voxela, tak ten většinou poslal nějakou písničku, kde byla melodická linka a místo slov nanana nanana. Na to se mi dobře dělal a pasoval text, a proto jsem i sám pro sebe nejprve začínal dělat hudbu a na ni text. Nyní to dělám spíš zároveň, že si vyberu nějaké téma a zkusím si k němu něco brnknout, něco zazpívat a buď se z toho povede písnička, nebo ne.

Vlastně když se podívám na názvy vašich ­písniček, vám se stačí pro nápad podívat do zrcadla. Jedno album se jmenuje Vlasy, pak je to písnička Pusťte nás k holiči a teď poslední hit s Aničkou Slováčkovou I když jsme plešatý…
I když to podle těch názvů tak nevypadá, v u mě vlasy moc velkou roli opravdu nehrají. Celý život jsem se nepovažoval za někoho, kdo má nějaké silné stránky, nikdy jsem nebyl nějak extra hezký, nikdy jsem nebyl extra silný, žádný velký sportovec, a tak jsem začal dělat silné stránky z těch svých slabých – že nemám vlasy, že mě holky nechtějí. Lidi to oceňují.

Jak jste se dostal ke spolupráci s Aničkou ­Slováčkovou? Společná písnička má na vašem oficiálním kanálu už přes 1,3 milionu zhlédnutí.
Manažer se mě ptal, zda jsem zaregistroval Aničku Slováčkovou, že by ji chtěli také zastupovat, protože se potkali a byla moc sympatická. Já ji do té doby viděl jen v televizi, kde se mi také zdála moc fajn, navíc mě zaujalo, jak se pere s osudem, který ji potkal. Napadlo mě tedy, že by mohlo být vtipné udělat písničku o našem společném „handicapu“, i když každý jsme plešatý z jiného důvodu. Poslal jsem Aničce písničku, aniž bychom se znali, a ona odpověděla, že je to úplně boží, a tak jsme ji společně natočili. Řekli jsme si, že bychom to mohli napojit na nějakou prospěšnou věc, a tak veškerý výdělek z té písničky dáváme na projekt Můj nový život, který se stará o děti s rakovinou a po rakovině, aby mohly vést normální život.

Je někdo další, s kým byste si rád udělal duet?
Určitě je takových lidí několik. Mám tedy hodně zahraničních idolů, s nimiž to asi nevyjde, a také spoustu u nás. Třeba Jarek Nohavica, Záviš, Xindl X a spoustu dalších.

Nepletou si vás s Xindlem? Podle mě jste dost podobné typy, i muzikou.
Když jsem začínal hrát, hodně jsem ho kopíroval, což si myslím, že je v pořádku u někoho, kdo začíná. Když pak vyšly první nahrávky, tak se psalo – a já to využíval i jako své promo – 10 % Xindl X. Říkal jsem si tehdy, že deset procent, to je dost. Od té doby jsem začal sice dělat trochu jinou muziku, k Ondrovi ale stále vzhlížím, je to skvělý kluk a skvělý textař. Rád bych s ním natočil duet.

Na internetu je ale záznam koncertu, kde už spolu zpíváte.
Měl jsem ho jako hosta v Karlíně, zahráli jsme si spolu písničku Anděl. Když jsem právě tuto písničku před deseti lety slyšel, řekl jsem si wau, já chci také umět takhle psát texty.

Že je vaše nejoblíbenější místo v Praze 6 pošta na Petřinách, už víme, jak často se objevuje v textech Praha 6?  
Mám jednu takovou malou písničku Můj milý byte, která je o našem bytě na Petřinách, Kočka je sice z Měcholup, ale bydlí s námi na Petřinách a zcela ovládá naši ulici, všechny kočky se jí bojí a kolují i zkazky, že jednou zahnala také dva hladové psy, kteří se k nám zatoulali. Ale jinak asi nic. I když určitě by si zasloužil zmínit třeba Makromolekulární ústav, podle mě šílená budova, která stojí u nás na Petřinách a koukáme na něj místo do Hvězdy, a asi i jiná místa.

Třeba právě Hvězda. Ještě chodíte běhat s vaší partnerkou olympioničkou a vícebojařkou Eliškou Klučinovou do Hvězdy? A už ji předběhnete, když přestala profesionálně závodit?
Musím na ni prásknout, že ona už se s tréninkem moc nepředře, ale do Hvězdy spolu chodíme běhat stále. Vždy si dáme nějaké čtyři kilometry, tedy ona víc, protože má rychlé nástupy, a než aby na mě někde čekala, tak se vždycky vrátí a znova mě předběhne. To se stane asi tak třikrát, potom dáme vždycky ještě finiš a já si říkám, že ji konečně strašně rozdrtím. Tak natáhnu krok, jenže ona si vzpomene na olympijská léta a zase mi uteče. Beru to jako výzvu – ona, holka, co byla dvakrát na olympiádě, a já, kluk od počítače.

Jak to funguje dohromady – vy muzikant, téměř bez režimu a dost často na cestách, a sportovkyně s pravidelným tréninkovým plánem?
Mě mrzí, že sotva jsem ji poznal, tak skončila sportovní kariéru. Chtěl jsem ji ještě přemluvit, aby zkusila Tokio, a nyní jsem rád, že jsem to neudělal, protože se olympiáda odložila o rok a ona by na mě byla určitě naštvaná, že jsem ji ještě rok nutil do něčeho, co už ji nebavilo. Nyní pracuje ve vysokoškolském sportovním centru, má na starost stipendia pro mládež a je tam naprosto spokojená.

Vy jste letos plánovali cestu kolem světa, tu vám asi koronavirová pandemie zrušila, nebo?
Nikoli, uvědomili jsme si, že při takové cestě bychom byli spíš v letadle, než abychom poznávali svět, tak jsme se rozhodli strávit nějaké tři týdny na Srí Lance, a pak byli měsíc v Austrálii, kde jsem měl turné. A byl jsem rád, že jsme kolem toho světa neletěli, protože v Austrálii se mezi velkými městy přelétává a za ten měsíc jsme udělali asi pět nebo šest letů, a to nám úplně stačilo. Byla to taková ta meziměstská letadla, podle mě nikoli moc stabilní. I Eliška, která toho za svou kariéru nalétala mraky, říkala, že z toho měla trochu vítr. Když jsme se vrátili domů, řekli jsme si, že toho máme dost a dlouho někam nepoletíme. A vidíte, přišla pandemie, zavřeli hranice a nikdo nikam nelétal.

Jak pochopili Australané vaše texty?
Hráli jsme v pěti velkých městech pěti českým komunitám. V Austrálii žijí tisíce Čechů. Pro­motér Petr Vítek už tam měl takto Chinaski, Karla Gotta a teď si pozval i nás a máme z toho skvělé zážitky.

Budete hrát i v létě? Festivaly, které jste objížděl, jsou zrušené…
Děláme si vlastní koncerty a celé prázdniny ­budeme jezdit různě po republice. Přijďte se podívat.