Rozhovor s Janem Žůrkem

náhled souboruDo Prahy 6 ho přivedla náhoda. „Rodiče dostali první družstevní byt v Dejvicích, jako malý jsem se sem přistěhoval a už tady zůstal,“ říká Jan Žůrek, jeden ze zakladatelů české pobočky auditorské a poradenské společnosti KPMG. Posledních pět let se věnuje neziskovému sektoru a dobrovolnictví.

Co je zajímavého na daních a poradenstvích, že jste tuto práci vydržel dělat 27 let?
Všechno. Je to neuvěřitelně zajímavá a dynamická práce. V roce devadesát, kdy jsme začínali, ačkoli už bylo po listopadové revoluci, stále tady existoval socialistický systém účetnictví a daní, který se ale měnil a přizpůsoboval západním pravidlům a kritériím. Navíc se do republiky valily obrovské investice a byl zde katastrofální nedostatek lidí, kteří mluvili anglicky nebo německy, a spousta takových, co se to chtěli učit. Nabrali jsme třeba sto absolventů škol, co měli chuť to zkusit, ale zůstalo nám jich jen dvacet. Ne všichni se na tuto práci hodí, ne všechny baví abstraktní svět čísel. Byli jsme pobočkou obrovské nadnárodní firmy a dělali velké transakce.

Proč jste tedy před čtyřmi lety společnost opustil?
Když jsme v devadesátých letech s Františkem Dostálkem, nyní také Břevnovákem, KPMG zakládali, nejprve jsme byli dva, pak nás tam pracovalo sto, pět set, a nakonec přes tisíc lidí, kterým jsem mezi léty dva tisíce deset až šestnáct šéfoval. V takovém korporátu se ale nenechávají senioři ve vedení. Ani nezůstávají jako emeritní ředitelé. Vychovali jsme spoustu mladých šikovných lidí, proto jsem odtamtud před čtyřmi lety odešel a začal dělat něco jiného.

Jaké musí mít člověk předpoklady, aby přes dvacet let zvládl pracovat v takovém tempu a na takové pozici?
Především se musí naučit svůj obor, tedy účetnictví, daně, audit. Sice jsem studoval Vysokou školu ekonomickou, udělal si doktorát i titul CSc. a ekonomii rozuměl, ale devadesát devět procent věcí, co jsem potřeboval pro další profesní život, jsem se naučil právě v KPMG. Druhou věcí, kterou potřebujete, je naučit se korporátní práci a přesvědčit ostatní, že se na vás mohou naprosto spolehnout. Že se pracuje šest nebo sedm dnů v týdnu, když je třeba, a teprve pak si uděláte dva dny volno. Že je klient bůh. A když zavolá v pátek večer, tak člověk obejde kolegy, kteří tam ještě jsou, a požádá je, zda by nepřišli i o víkendu. Někteří to udělají, jiní ne. Ale co vím, když pak někteří odešli do jiných firem, tak se vždy o nich mluvilo jako o spolehlivých profesionálech. Třetí, co se naučíte, je práce v týmu. Nikdo není tak chytrý a nemá na to kapacitu, aby všechno zvládl sám. Na jedné straně sedíte vy a vaši tři čtyři kolegové, naproti vám klient se svými advokáty a řešíte opravdu složité transakce. To je na tom to krásné a vzrušující.

A nechybí vám nyní tato práce a napětí?
Během těch dvaceti sedmi let, co jsem v KPMG pracoval, jsem měl spoustu kolegů, kteří to napětí nezvládli. Pracujete šest dnů v týdnu, zanedbáváte rodinu, koníčky i sporty a snadno vyhoříte. Mně se to nestalo. Až nyní, nevím proč, mám pocit, že jsem z hlediska daňové profese vyhořel. Dokonce jsem si najal i daňovou poradkyni, která se mi stará o mé poměrně malé daně.

Jak se jako odborník koukáte na současný daňový systém u nás?
Všichni nadáváme, jak vysoké platíme daně. Ale musím říct, že v Česku nejsou vysoké. My k tomu přistupujeme, a podobně to mají třeba v Polsku, na Slovensku, v Rumunsku a dalších postsocialistických zemích, že sice státu nic moc neplatíme, ale také od něj skoro nic neočekáváme. Zatímco na Západě jsou daně vysoké, ale občané tam státu věří a také od něj žádají kvalitní servis ve zdravotnictví a školství, důchody, silnice, policii, soudy… Myslím, že tento trend se postupně bude šířit i v dalších postkomunistických zemích. Ale nyní musíme všichni ocenit, že ačkoli jsme vždycky nadávali na zdravotnictví, tak se v době koronavirové ukázalo, že máme kvalitní zdravotnictví a obětavé zdravotníky. Před pár dny jsme si také dokázali, že máme i velmi kvalitní tajné služby, které dokázaly vzdorovat všem tlakům. A třeba za poslední rok proběhla digitalizace školství, sice trochu chaoticky, ale proběhla.

Na digitalizaci služeb státních úřadů ovšem stále čekáme…
Zde je velký rozdíl mezi soukromým odvětvím a státem. Náš podnikatelský sektor je na úrovni západu, firmy jsou konkurenceschopné, ale co tady zaostává, je stát. Protože tam nefungují tržní principy. Co bych ještě vyčítal tomuto státu je, že v období konjunktur v minulém desetiletí peníze probendil. Dluh jsme sice v poměru k HDP snížili, ale nyní se rychle zvyšuje. Německo si dokázalo vytvořit přebytky a teď je čerpá. Nikdo nečekal, že přijde epidemie a bude mít tak devastující vliv nejen na naše životy, ale i na finance. My jsme v tom postupovali neudržitelně, a nyní v tom pokračujeme.

Vy se asi udržitelností zabýváte jako prezident České podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj, kde působíte posledních pět let, zapojen jste i do dalších nadací a charitativních projektů, jako jsou Cesta domů, Nadace rodiny Vlčkových, Nadace Deníku N. Jak moc důležité je pro vás pomáhat?
Velmi. Přijde čas, kdy si uvědomíte, že mnohem lepší než brát a dostávat je dávat. Moje žena vždycky působila v neziskovém sektoru, takže když jsem přišel večer z korporátu a těch miliardových transakcí, vždy mě uzemnila. Pracovala jako dobrovolnice v Cestě domů, k té jsem měl vždycky blízko. Kromě toho, co jste vyjmenovala, ještě pracuji v ekonomické radě pro Pražské arcibiskupství, kde se nyní rozbíhá efektivnější nakládání s majetkem z restitucí.

Je to proto, že zatímco v KPMG to byl svět abstraktních čísel, tak tady za sebou vidíte poměrně brzy konkrétní výsledky?
Vidíte posuny. Mám tu výhodu, že jsem byl vydrilovaný v korporátu a na každé jednání se snažím přijít připravený. Když dostanu nějaké materiály, tak si je prostuduju a zapojoju se do diskuse. Mám pocit, že mi lidé naslouchají. A nejsem jediný, kdo šel takovou cestou, je to zcela obvyklý průběh na Západě, že když někdo skončí s byznysem, tak se posune do neziskového sektoru.

Nejsou vlastně neziskovky a nadace jako Cesta domů a Nadace manželů Vlčkových tak trochu selháním státu? Neměl by se o nemocné lidi a děti primárně postarat on?
Ne. Já jsem hodně nestátní a zastávám názor, že čím méně státu, tím lépe. Když se podíváte na země, které jsou s liberální demokracií na štíru a nelíbí se jim, nově třeba Maďarsko, tak velmi útočí právě na neziskovky. V naší politice krajně pravicové křídlo třeba útočí na neziskovky, jako je Člověk v tísni, že akorát berou peníze. Třeba Cesta domů od státu dotace nedostává, jsou jí propláceny akorát sociální služby, které vykonává jako kdokoli jiný. Rozhodující zdroj financování jde od privátních dárců. Je dobře, když máte nějaký nápad nebo myšlenku – a nadace a neziskovky mají dobré a užitečné nápady – ale potřebujete k tomu i marketing, abyste se prosadili. České přísloví sedávej panenko v koutě, vám tady nepomůže, musí se o vás vědět, protože i v tomto sektoru existuje velká konkurence. Potřebujete zaujmout, buď máte zajímavý a dobrý web nebo mezi sebou nějaké známého a přitažlivého člověka, který se o vás pěkně vyjádří a také že dobře hospodaříte. Není to jednoduché, ti lidé dělají obtížnou práci a za mnohem méně peněz než v korporátu.

Vy jste vystřídal v Praze 6 několik adres, ta břevnovská je poslední?
Doufám, že ano. Stěhoval jsem se patnáctkrát, jsme taková kočovnická rodina. Táta pocházel ze Slovácka, já se narodil ve Zlíně. V padesátých letech situace nebyla lehká, máma žila v Uherském Hradišti na svobodárně, táta dostal práci v Bratislavě a já bydlel u babičky. Ona byla zbožná katolička, díky ní jsem se odmalička motal ve zlínském kostele. Pak táta, který miloval hory a v mládí jezdil do Beskyd, na Fatru a do Tater, dostal práci v Praze a přestěhovali jsme se sem. A protože mu kopce chyběly, tak nás bral každou neděli do Divoké Šárky. Pamatuji si, jak jsme s bratrem byli už docela velcí a pořád jsme se museli ploužit na Kozí hřbety. Do Prahy jsme se přistěhovali pozdě v létě, někdy v srpnu, škola nejblíž mému domovu na Leninově/Evropské už měla plno, tak jsem chodil na Bachmač – ta škola už je zbouraná –, pak na náměstí Svobody, proto mám nejvíc kamarádů v Bubenči. Do Bubenče jsem se později odstěhoval i se ženou, a pak jsme přesídlili přes Střešovice do Břevnova.

Které z těch míst vás nejvíce zaujalo?
Těžko říct, spíš jeden postřeh. V KPMG, která má současné sídlo na Florenci, jsem pracoval dvacet sedm let, v Břevnově bydlím jen o sedm let méně. Když jsem ve firmě skončil a zůstal dopoledne doma, řekl jsem si, že si dojdu něco koupit na Bělohorskou. A úplně jsem zíral, jak byla plná lidí! Já ji znal jen v devět v deset hodin ­večer, když jsem se vracel z práce domů, a to byla úplně prázdná. Poprvé jsem viděl, jak je to živá ulice.

Prázdné ulice jste si mohl užít i teď za lockdownu. Objevil jste nějakou zajímavou?
Na víkendy odjíždím do Blatné, kde máme chalupu, nebo pokračuji dál na Šumavu do Železné Rudy, kde podle ročního období buď běžkuji, nebo jezdím na kole. Když jsem teď nemohl vyjet z Prahy, začal jsem chodit na delší procházky. Ale že bych objevil něco nového, to ne. Spíš jsem se vracel na místa, kam jsem se mnoho let nedostal.

Letos nebylo třeba jezdit na běžky na Šumavu, stejně dobré podmínky byly v Praze. Chodil jste běžkovat?
Nikoli, syn ano. Lyže si nechával u nás, zaparkoval a vyrazil na Ladronku. Já se v té době dostal zrovna do dvou čtrnáctidenních karantén, naštěstí se u mě covid-19 nepotvrdil, ale byl jsem vzorně doma. Koukal jsem se z okna, jak kolem chodí lidé s běžkami.

Spousta lidí využila lockdown ke kutilství a vylepšení svého bydlení. Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že jste si své první peníze vydělal ve čtrnácti letech jako pomocník slovenských zedníků. Takže jste mohl své zkušenosti znovu vyzkoušet, udělal jste to?
Třeba chalupu jsem si hodně opravoval sám. A když jsme se se ženou vzali, bydleli jsme v bytě bez dekretu, kde nám praskala voda, šikanovalo nás OPBH a nechtělo nám nic opravovat. Tam jsem se naučil devatero řemesel. Nebojím se ničeho, ani zapojování elektřiny. Tedy snad jen plyn jsem ponechal odborníkům. Když jsme pak měli víc peněz, moje žena mi tyto práce zakázala a řekla, že si zavolá řemeslníka. Na mou otázku proč mi vytkla, že tu práci sice udělám, ale už nedotahuji finalizaci, aby to bylo pěkné, začištěné, že by vypínače mohly být více v rovině… Takže o stavební práce se nyní stará má žena, mě jako řemeslníka vykopla.

Tak třeba byste své zkušenosti mohl uplatnit u někoho jiného…
Už se stalo. Na Blatensku, kde máme chalupu, vznikl spolek Menhirostav. Za těch více než dvacet let jsme opravili množství křížků, kapliček, božích muk a dalších drobných památek, vysázeli alej a moc nás to bavilo. Třeba jsme opravili velký židovský hřbitov ve Slatině, kde jsme dřeli o víkendech. Kolem vedla cyklostezka, zastavovali se u nás bikeři v těch svítivých dresech a ptali se, proč to děláte? My tahali kameny, ruce od krve a odpovídali jim: vlastně nevíme, ale baví nás to. Když se podíváte kolem sebe, tak dneska už je to lepší, ale stále je kolem nás hodně zanedbaných a zdevastovaných památek.

Prý jste měl kromě zedníka ještě druhé vysněné povolání, a to je prezident. Nepůjdu tak vysoko a zeptám se – co třeba starosta Prahy 6?
To o tom plánu být prezidentem jsem řekl žertem, když mi bylo 15 let. Pár nabídek jít do politiky jsem dostal, ale nejprve jsem na to neměl čas, a teď jako člen správní rady nadace vydávající Deník N zase nesmím, protože jsme se k tomu v kodexu zavázali.

Ale šlo by přece dočasně opustit Deník N a stát se starostou?
Já na politiku nemám talent. Politika je složitá a pohltí vás. Vezměte to tak, že jsem celý život dřel a nyní bych chtěl mít více času. Kdysi jsem napsal Průvodce Blatenskem nejen pro cyklisty, nyní jsem ho zaktualizoval, připravuji jedno historické pojednání, rád si vyjedu na kole nebo na běžkách, mám tři vnoučata, kterým se chci věnovat. Navíc myslím, že současné vedení Prahy 6 je kompetentní, mladé a mělo by pokračovat a své plány propracovat. Zjednoduším vám tu odpověď – ještě nepřišla taková situace, abych měl pocit, že my veteráni musíme na barikády.

Dobře, a když byste musel na barikády a starostou se stal, co byste změnil jako první?
Tak to vím naprosto přesně! A budu to říkat přívětivě. Praha 6 je krásná, pěkná, zelená. Ale… Pak tady máme jednu ošklivou věc, a tou je Patočkova ulice – dálnice uprostřed města. Když jdu z domova na tramvaj na stanici U Kláštera, tak najednou stojím u dálnice, z obou směrů je ucpaná, auta čoudí, vy čekáte na přechodu, až vám tlačítko pro chodce přepne na zelenou… Dokonce si myslím, že by se měla přejmenovat, protože Jan Patočka byl velký člověk. Tak odpudivou ulici bychom měli pojmenovat po nějaké negativní postavě českých dějin.

A co dalšího bychom měli s tou dálnicí ­udělat?
Když chodím s vnoučaty, beru to přes lávku u polikliniky. Proto jsem navrhl, aby na úrovni kláštera vznikla další lávka. Navazovala by na ulici Řečického a vedla by naproti ke klášteru. Známý architekt Vladimír Krátký mi to načrtl a spočítal, že je to reálné. Napsal oficiální dopis na radnici, že mám nápad, jak by tady mohla vzniknout lávka pro pěší a cyklisty, přiložil jsem návrh a poslal to na radnici.

Jaká byla reakce?
Žádná. Nic. Ani řádek. Protože pár radních znám osobně, tak jsem se jim připomněl, ptal se na svůj návrh. Všichni shodně odpovídali, že je to dobrý nápad, že mě pozvou na tu či onu komisi. A takto to plyne dva roky.

Věříte, že se postaví?
Dneska si už myslím, že je to chiméra. Nejde o kriticky naléhavou věc. Stavba by udělala akorát další díru do rozpočtu. Trochu mě rozčílily demagogické argumenty, že plán je úplně jiný – že Patočkova bude od svého výjezdu z Blanky zahloubená. Ale na to padesát miliard nemáme a nikdy mít nebudeme. Toho se nedožijí ani moje vnoučata. Můj milý Břevnov je tak odsouzen být i nadále roztržený tou autostrádou.