Antonín Barák: Chceme, aby byl tělocvik opět nejoblíbenějším předmětem

náhled souboruProjekt Trenéři ve škole znají pedagogové, rodiče, a především děti ze všech šestkových prvních, druhých i třetích tříd. A nově také ve třech mateřských školách.

Jednu ze dvou hodin tělocviku chodí učit profesionální a poloprofesionální trenéři, kteří v měsíčních blocích žáky seznamují se základy různých sportů jako ragby, judo, florbal, basketbal, házená nebo volejbal. „A úžasné jsou také taneční hodiny, kterých přibývá. Když je dělají trenéři a trenérky, kteří to umí, děti je milují,“ říká Antonín Barák, jeden z garantů tohoto projektu a mládežnický trenér fotbalové Dukly.

Máme před sebou poslední měsíc školního roku, budou během něj fungovat Trenéři ve škole?
Ano, celý červen bychom měli fungovat, a to téměř na všech základních školách. Paní radní Kubíková opět oslovila ředitele a ředitelky a kromě jedné školy byli všichni pro. My jsme také připraveni a jen čekáme, až budeme moc děti rozhýbávat.

Jak dlouho jste takto připraveni?
Vlastně skoro celý rok. Od prvního září jsme odučili jeden měsíc, přišel koronavirus, a pak už jsme přístup do škol neměli.

Co znamenal osmiměsíční výpadek pohybu pro děti?
Téměř katastrofu, nejen absencí našeho programu, ale také změnou denního režimu. Jak řada dětských psychologů, tak obezitologové a sportovní lékaři o tom mluví jednoznačně, mají na to data: děti do patnácti let přibraly plus minus jedno a půl až dvě kila. Maminky o tom mluví dobře: za normální situace se dítě ráno doma nasnídá, pak má připravenou svačinu do školy, tam si po pěti hodinách vyučování dojde na oběd a odpoledne jde za aktivitami. Zatímco když seděly doma u on-linové výuky, tak to po každé hodině vzaly nejkratší cestou k ledničce. Kdyby to trvalo měsíc, tak se s tím dětský organismus srovná. Ale když to ­sečteme i s omezeními loni na jaře a letními prázdninami, děti ze svého rytmu vypadly skoro na rok a půl.

Na druhé straně, zatímco před tím se těšily na to, že si budou moct odpoledne sednout k počítači nebo tabletu, tak najednou po šesti hodinách on-line výuky měly této techniky dost, a naopak si vzaly koloběžku a šly si zajezdit ven. To byl pozitivní obrat oproti normální době, ne?
Doufáme v to. Koncem května jsme dělali s Trenéry první pohybovou stezku po lockdownu. A i když předpověď počasí nebyla ideální, tak přišlo sto dvacet dětí a s nimi minimálně dvě stě dospělých, kteří si také zasportovali. Byla to procházka divokou Šárkou, částečně Hanspaulkou s jejími krásnými zákoutími. Trasa měřila asi čtyři a půl kilometru a zhruba po čtyřech až pěti stech metrech se nacházela stanoviště s našimi sporty. Jednoznačně jsme viděli, že se dětem najednou stýskalo po kolektivu, po přirozené činnosti a pohybu.

Co znamenala roční pauza pro samotný projekt ­Trenéři ve škole? Zbrzdilo to jeho rozšíření o další sporty, do dalších tříd a škol?
Spíš naopak. Využili jsme tuto dobu, abychom projekt představili lidem na radnicích nejen v dalších částech Prahy, ale i jiných městech po České republice. V devadesáti pěti, možná i v devadesáti devíti procentech jsme se setkali s obrovským ohlasem a pochopením, máme nasmlouvané další termíny na školení trenérů, start pilotních projektů, které začnou v září. Byli za námi i zástupci slovenského ministerstva školství, kteří se o programu dozvěděli a mají o něj zájem, protože situace malých dětí na Slovensku a v Čechách je stejná. A také jsme dokončili metodickou příručku, která má asi dvě stě stran a je určená pro učitelky, trenéry i rodiče, jsou v ní popsané základy vývojové psychologie dětí od šesti do deseti let, další kapitola se věnuje pedagogickým zásadám, jak s dětmi pracovat. Třetí se týká psychomotoriky, která se používá pro děti s poruchami chování, kterých je dneska ve školách hodně, také jsme tam vytvořili zásobník asi osmdesáti cvičení, z kterých mohou učitelé čerpat.

S tou metodikou jste mě překvapil. Myslela jsem, že kouzlo Trenérů ve škole je v tom, že do tělocvičny naběhne několik mužů, kteří bez jakýchkoli nástupů, dvojic a školních vzdělávacích programů, naučí děti plácat do míče, házet a podobně. Nebojíte se, že se kouzlo projektu nakonec ztratí v papírech a metodikách?
Vůbec ne. Musíme připravit trenéry na to, že je ve škole čeká jiná situace než v klubu, kam chodí děti, které si ten sport vybraly, těší se na něj, některé k němu mají i předpoklady. Jenže ve třídě budou mít pětadvacet šestiletých dětiček, z nichž se třicet procent se sportem ještě nesetkalo, protože k tomu neměly podmínky, další čtyři nebo pět může mít už v tomto věku silnou obezitu, takže budou motoricky handicapované. Vycházíme proto z pohybových her, které se dají dělat se všemi dětmi, využíváme psychomotorické aktivity, které nejsou postavené na výkonu jako takovém, ani na tom, že někdo vyhraje a jiný prohraje. U nás vyhrávají všichni už jenom tím prožitkem a zapojením se do pohybové činnosti. Naším cílem je, aby se tělák vrátil na první místo oblíbenosti předmětů na prvním stupni. A nejen na něm.

V metodice nebudou tedy žádné kruhové tréninky nebo běhání koleček kolem ­tělocvičny?
Ne. Při hodině dělíme tělocvičnu na tři hřiště, jedno má na starost trenér, který s dětmi dělá svůj sport a další malinko složitější věci. Druhé patří úče, tam jsme zařadili jednoduché pohyby a hry, které zvládne každá, i ta, která má rok do důchodu, nikdy nesportovala ani nestudovala sportovní specializaci. A třetí hřiště je na volno. Vycházíme z toho, že dneska se z mnohých známých důvodů nemohou děti pohybovat volně samy venku. Dostanou třeba pět molitanových míčů, kterými se nezraní, čtyři malé branky a řekneme jim, hrajte si, co chcete. Nejprve na nás koukají, ale necháme je, ať si poradí samy. Jen po očku zpovzdálí kontrolujeme, aby se jim nic nestalo. Při třetí čtvrté hodině zjišťujeme, že si samy vyberou sport, samy si rozhodnou organizaci, rozdělení do týmů a funguje to. Trvá to, ale nám dospělým – rodičům, trenérům i učitelům – chybí jedna vlastnost, a to je trpělivost. Vyzýváme dospěláky, ať se nesnaží děti naučit všechno a hned, ať jim dají čas.

Kolik hodin týdně s dětmi jste?
Jednu hodinu týdně ze dvou, které děti na prvním stupni mají. Jen výjimečně se někde učí tři hodiny tělocviku týdně. Nyní jsme zkusili rozjet i kroužky, pokud to podmínky ve škole dovolují. Pak mají děti dvě hodiny s trenérem, jednu s paní učitelkou. I když musím říct, že ony toho hodně okoukají a jejich hodiny tělocviku jsou lepší a lepší.

Kdo se může stát trenérem ve škole?
Protože do škol chodíme dopoledne, zpravidla jsou to profesionálové či poloprofesionálové, kteří pracují v klubech třeba jako sekretáři mládeže. Mají tak příležitost se k dětem do škol dostat a také si tím zvyšují kvalifikaci.

A najdou děti s talentem pro své kluby...
Jeden z nejsilnějších etických principů je, že nesmíme využít dopolední vyučování k náborům pro svůj klub, dítě si samo musí vybrat, že chce ten sport dělat. Vyzkouší si s námi různé sporty a samy pak dokážou v osmi devíti letech říct, že je baví házet míčem, a jdou dělat házenou, nebo se rády perou, tak zkusí judo či karate. Cílíme k tomu, aby výběr sportu vyšel z dětí, nikoli aby o tom rozhodovali trenéři či rodiče.

Překvapily vás děti tím, že si vytvořily vztah ke sportu, od kterého byste to příliš ­nečekal?
Máme teď skoro všude tanečníky, kteří se nám sami nabízejí a jsou úžasní! Rytmika, která patří mezi sedm koordinačních dovedností člověka, se nejvíce rozvíjí mezi pátým a desátým jedenáctým rokem života. Když tam přijdou kluci a holky, kteří to umí, tak je děti milujou.

Působíte v Praze 6 i na dalších školách v prvních, druhých a třetích třídách, zkoušíte mateřinky. Budete s dětmi pracovat až do devítky?
Senzitivní období, aby si člověk vybudoval silnou vazbu k pohybu, je od čtyř do deseti až jedenácti let. Cílíme proto na předškolní a mladší školní věk a myslíme si, že pokud zvládneme v hezkém prostředí dělat zajímavé pohybové aktivity bez tlaku na výkon, děti tak podchytíme, aby jim pohyb v dalším životě chyběl. Aby se stal běžnou součástí života. Myslím, že ta společnost k tomu směřuje.