Rozhovor s Luďkem Velem

náhled souboruLuděk Vele je s velkou pravděpodobností jediný z pěvců, který účinkoval ve všech novodobých představeních Opery v Šárce. Do Šárky zajde i během roku – na golf na cvičnou louku. „Ale více hraju na hřišti Grabštejn, kde osmnáctou jamku odpaluji od nás ze zahrady a mám při tom výhled na můj milovaný hrad. Střídavě žiju tam a na šestce ve Střešovicích,“ říká operní pěvec a dlouholetý sólista Opery Národního divadla.

Co se vám honí hlavou před představením Opery v Šárce?
Hlavně aby bylo pěkné počasí. Když vyjde počasí, většinou se povede i představení.
Je rozdíl vystupovat v divadle klasickém a venkovním? Z mého laického pohledu zatímco v uzavřeném prostoru vynikne každá chyba a nepřesnost, ve venkovním se mezi zpěvem ptáků a šustěním stromů leccos ztratí. Nebo?
Pozor, vzhledem k tomu, že máme mikroporty, tak mnohdy ty chybičky jsou slyšet daleko víc než v divadle, kde se to dá zašumlovat. A že do opery zaštěká pes, zapívá ptáček nebo zaskřehotá myška, je docela příjemné. Mám to rád, protože přírodní kulisy jsou zdaleka nejkrásnější jeviště a pán bůh je ten nejlepší ­scénograf.

Také se asi v Šárce více naběháte. Nenapadlo vás vzít si do kapsy krokoměr a změřit si to?
Ne, krokoměr jsem si nikdy nevzal. Já se tedy snažím ve svém věku holky režisérky Janu Divišovou a Renée Nachtigallovou vždycky přemluvit, aby mně to moc nenašlapávaly. Mám tam takové dvě díry, kterými rád chodím, protože to mám blízko do šatny. Ale moji kolegové, ti mladší, kteří hrají milovníky nebo milovnice, ti se tam tedy naběhají a našlapou.

Operní představení se v Šárce hraje jen jedno, bez reprízy. Není to škoda?
To máte pravdu, ale díky tomu má ta opera naprosto neopakovatelnou atmosféru a všichni se musíme snažit absolutně. Protože když se nebudeme snažit absolutně, tak žádné příště, kdy to lze napravit, už není. Kdežto v Národním nebo kamenném divadle si někteří mí kolegové řeknou, mně se dneska nechce, tak to trochu ošulím a příště napravím. Představení v Šárce ošulit nejde.

Jak dlouho probíhá příprava jedné venkovní opery?
Příprava sama o sobě trvá podle mě minimálně půl roku, ale to se nás účinkujících netýká. To je věc Jany Divišové a Renée Nachtigallové, které musejí vše naplánovat, oslovit nás interprety a začít vymýšlet režii a filozofii celého představení. Účinkující s tím seznámí dva měsíce před představením. Samotné zkoušky jsou většinou dvě, jedna orchestrální, jedna aranžovací. Druhý den proběhne generálka a dvě hodiny po ní už se odehraje samotné představení.

Stačí vám tři zkoušky na to, abyste se vše naučili?
Je to velmi náročné na hlavu a předpokládá se, že všichni své role umíme a že jsme je hráli v kamenných divadlech.

Čím jste dámy režisérky okouzlil, že hrajete každý rok?
To je náhoda, opravdu. Byl jsem v Národním divadle stejně jako v libereckém hodně obsazován v českých operách. A také v Šárce se původně hrál český repertoár, ty role jsem uměl. Pak se předloni udělala jedna výjimka, což byl Don Giovanni. Mozart tuto operu napsal pro Prahu, tak jsme si mysleli, že by se do Šárky hodila. Ale odklon od českého repertoáru se nám vymstil – bohužel po dvaceti pěti minutách prvního jednání začalo krápat, a pak lilo jako z konve tak, že jsme museli představení ukončit. Velká škoda.

Letos se představíte v roli Vodníka. Stejnou roli jste tady odzpíval v roce 2007, v čem bude Vodník jiný tenkrát a nyní?
To ještě nevím, to záleží na dámách režisérkách. Myslel jsem si, že by mohl být jiný v tom, že dostane hůl. Ani nevím, zda ji v nějaké inscenaci někdy měl. Ježibaby, ty ji mívají. Mám takovou pěknou stříbrnou, tak bych si ji vzal a byl bych nikoli takový ten brekeke brekeke, ale noblesní vodník. Uvidíme. Možná mě tou holí režisérky přetáhnou…

Opakujete si roli před představením, nebo si ji těch skoro patnáct let pamatujete?
Vodníka zpívám od roku sedmdesát pět nebo sedmdesát sedm, měl jsem za tu dobu asi čtyři sta repríz, to si ji zapamatujete.

Co se vám honilo hlavou, když jste poprvé přišel do šáreckého amfiteátru a vlastně jste šel zpívat na louku a lidé na vás koukali z lesa?
To si pamatuji úplně přesně. Přijeli jsme s Janou Divišovou k lesu, ona vylezla z auta, já ­vylezl z auta a ona říká: tady to je. Tak jsem se raději zeptal kde, protože kolem nás byl jen les! Ona mi opět odpověděla tady – v lese budou diváci a vy budete hrát tamhle dole, tam kdysi bývalo jeviště. Myslel jsem si, že je to naprostý nesmysl a že se ty holky zbláznily. Ale je ­pravda, že jsme došli po té centrální cestě dolů, já zazpíval lááááá áááá áááá a konstatoval jsem, že akustika je tu dobrá. První rok, kdy se hrála Prodaná nevěsta, jsme to zkusili jen akusticky bez mikrofonů, ale někteří kolegové ten fond neměli tak silný, takže si možná pár diváků stěžovalo, že neslyšeli. Hned od dal­šího roku se rozhodlo, že budeme používat mikroporty.
Který ročník si pamatujete nejvíce a proč?
Libuši. Protože jsem se tam poprvé setkal s frískými koňmi naživo. Jsou silní, nohy mají s takovýma střapcema a přenádherně umějí klusat. Hlavní roli zpívala Eva Urbanová a také jsem tam konečně pochopil, co Smetana myslel, když napsal, že přijde zástup husitů. Divišová sehnala lidi a na hudbu Kdo sú boží bojovníci opravdu šly zástupy husitů a Jiří z Poděbrad přijel na opravdovém koni. Normálně člověk sedí při představení v šatně a připravuje se na výstup, ale tady jsem vyšel a koukal na tu nádheru, kterou v divadle nevidíte – živé koně a tolik bojovníků!

V jednom článku jsem se dočetla, že: v jeho dětství nic nenasvědčovalo tomu, že z něj jednou bude slavný a vážený operní sólista... Dokonce jste ani nechodil do lidušky.
Chodil, ale pan řídící Tomší řekl mé mamince, paní Velová, vezměte si toho kluka domů, z něho nikdy nic nebude. Tak mě máma odhlásila. A asi po čtyřiceti nebo padesáti letech, prostě po hodně dlouhé době jsem pana řídícího potkal v zoologické zahradě v Liberci, on ke mně přišel a prosil, abych mu prominul, jak tenkrát řekl, že ze mě nic nebude. Ale já jsem se na něj nikdy nezlobil. Objal jsem ho, a řekl mu, že jsem byl vlastně rád, když jsem nemusel chodit brnkat na to piano. I když pravda, pak mi to na konzervatoři chybělo.

Čím jste tedy chtěl být jako malý?
Geologem. V rodině jsme měli úžasného strýčka docenta pana doktora Rotha, který byl velmi slavným geologem a já toužil být stejně slavný jako on.

Vidíte, pana Rotha neznám, ale operního zpěváka Luďka Veleho ano. Jak se to stalo, že jste tím váženým operním ­sólistou?
Když jsem chodil do základní školy, od šesté třídy jsem navštěvoval pěvecký sbor Jitřenka. Bylo zajímavé, že pan učitel Jakubec vždy říkal, Vele, ty budeš zpívat sólo. Tam jsem tedy nějaké tři roky, než jsem začal mutovat, zpíval sólíčka. Musím říct, že se mi to líbilo. Ale protože jsem chtěl studovat geologii, tak jsem šel automaticky na gymnázium a to studium mi příliš nešlo. Ve třeťáku mě vyhodili a maminka byla nešťastná, že ze mě nic nebude. Přála si, abych byl učitel, a když to nevyšlo, tak že půjdu aspoň na pošťáka. Odpověděl jsem, že nepůjdu, a šel pracovat do cihelny.

Pak jste se stal kulisákem libereckého di­vadla...
… a odtamtud je ta historka, jak jsem někde v hospodě zpíval, přišel ke mně člověk a říká, máte nádherný hlas. Bylo mi to jedno. Ale druhý den se mi to rozleželo v hlavě a šel jsem za panem učitelem Josefem Bradou na Lidovou školu umění v Liberci a zazpíval před ním. Také řekl, že mám hezký hlas a ať se za rok přihlásím. Ale to já nemohl, protože jsem chtěl dělat zkoušky na konzervatoř ještě ten rok! Tak moc jsem to chtěl, až si mě Brada vzal, dával mi soukromé hodiny každý den a já jel opravdu na pražskou konzervatoř zkusit přijímačky. Vyhodili mě, ale naštěstí týden nato byly v Brně a tam jsem uspěl. Po roce jsem přešel do Prahy, kam si mě vzal později dlouholetý kolega Jaroslav Horáček, také basista Národního divadla, s nímž jsem si po pár letech v jednom divadle začal tykat a měl jsem možnost mu říkat Jaroušku.

Jak na vás pak koukali v libereckém divadle, když jste se přesunul od kulis na pódium?
To bylo zajímavé. Samozřejmě se mi to hodilo, protože jsem tu práci uměl. Kulisáci mě tak nemohli ošulit s nějakým to nemůžeme, to nejde. Řekl jsem, pánové pojďte se podívat, jde to takhle. Já to vím, protože jsem to tady dělal. A i díky tomu mě měli rádi. Nevím proč, ale lidé u divadla mě měli rádi.

Z libereckého divadla jste přestoupil do Národního a v něm působil skoro čtyřicet let…
Ještě tady hraji ve dvou představeních – Její pastorkyni a Sternenhocha na Nové scéně, ale novou roli už studovat nebudu. Ono je dobré vědět, kdy má člověk odejít. Protože jsem byl v Národním divadle dlouho, tak si ještě pamatuji na tu generaci opravdu slavných sólistů, z nichž někteří věděli, že mají odejít včas, a někteří to nevěděli a ty konce na jevištích byly neveselé. Myslím si, že jsem udělal dobře, a doporučuji to všem, aby na pódiu nezůstávali do osmdesáti let. Kolo se uzavírá, jsem v důchodu, sem tam si v divadle sice ještě zazpívám, ale příště už předám štafetu někomu dalšímu. A tak je to správně.

Neměl jste někdy chuť do recitálů namíchat populární písně nebo šansony a operu tak přiblížit více lidem, jak to někteří vaši kolegové dělají?
To je nyní trend a já to nikdy nedělal. Ale zaplať pánbůh za to, že třeba Adam Plachetka, Štefan Margita a další to zkoušejí. Nyní hrajeme na Nové scéně Sternenhocha, což je opera, kterou napsal současník Ivan Acher, a to je takový nářez, že si to nikdo nedovede představit. Chodí tam hlavně mladí lidé a úplně vidím, jak si mnohdy řeknou, jestli je tohle opera, tak půjdeme příště i na tu Prodanou nevěstu.

Zatímco někteří vaši kolegové si od opery a koncertů odskočili do muzikálu a k popíku, vy jste si zahrál v činoherním představení – je šance, že když už nejste zpěvákem na plný úvazek, uvidíme vás v něčem ­podobném?
Zkušenost mám a děkuju, že jen jednu. Na zábradlí do hry Wesele mě tehdy naangažoval Petr Lébl. Já si vůbec nedovedl představit, jak je to složité a těžké dělat činohru. Zaprvé diváci jsou metr a půl od vás, proto musí být člověk pořád v napětí. Zatímco v opeře, kde jste ­odděleni orchestřištěm, se člověk otočí a může si vydechnout. Ale v činohře hrají i záda, levá noha, a když jste otočení obličejem k divákům, musíte hrát neustále. Byla to velká zkušenost a zařekl jsem se, že činohru nechci více dělat, protože je to velmi velmi těžké ­řemeslo.

Škoda, kritici vaše herecké výkony oceňují. Máte herectví někde v genech?
To je náhoda. Myslím, že je to proto, že jsem moc miloval tu práci, byl jsem šťastný, že ji mohu dělat. Dokonce když si v televizi pustím operu nebo koncert, teprve nyní si uvědomuji, jaká je to krása. A jaké jsem měl štěstí, že jsem to mohl dělat.

Získal jste dvě ceny Thálie, překvapila vás více ta první, nebo to, že jste uspěl rok poté znova?
Překvapením byly obě. První jsem dostal za Libuši. A protože tu zpívala Eva Urbanová, říkal jsem si, že ji dostane ona a není možné, aby cenu získali dva „libušáci“. Bylo to tak, že já ji dostal a ona ne. Tak jsem jí slíbil, že kdyby mi ta cena náhodou upadla, tak jí střípek z toho skla dám. Druhou jsem dostal za Rosen kavalíra, kterého režíroval vynikající filmový režisér Juraj Herz. Ona se kvalita režiséra, ač filmového, nějakým způsobem prosadí. Kvalitnímu režisérovi je jedno, zda mu při práci lidé mluví nebo zpívají. Dirigentem byl slavný Jiří Kout, který působil po celém světě. A že se na té opeře sešly dvě velké osobnosti, které si navzájem vyhověly, bylo znát.

Nechtěl jste si zkusit režii?
To je otázka do pranice, já dvacet pět roků režíroval inscenace na mém milovaném Grabštejně. Ale on mně to nikdo nenabídl. Ale třeba před patnácti lety jsem po tomto řemesle ­pokukoval.

Jak jste se dostal do Prahy 6?
Když jsem přišel z libereckého divadla do Národního, tak jsme si vyměnili byt v Liberci za panelový v Hostivaři. Pak jsem začal jezdit do ciziny a sem tam jsem si vydělal i nějakou korunu navíc, tak jsme si řekli, že bychom si mohli koupit nějaký domek v Praze. Hledali jsme, až jsme ho našli v Ďáblicích. A já si plnil svůj sen. Zároveň jsem ale zjistil, že z Ďáblic se musí do Národního divadla jezdit Argentinskou ulicí a ta bývá velmi zacpaná. Měl jsem strašnou hrůzu, že nedojedu na představení, po dvou letech už to byla skoro fóbie. Po třech letech jsem řekl své ženě, promiň, tady nemohu bydlet. Naštěstí se nám naskytla možnost koupit dům ve Střešovicích, kde byla volná jen půda. Tehdy jsem se podíval kominickým okýnkem, a když jsem viděl ten nádherný výhled, řekl jsem ano, tady budeme bydlet. A jak jsem byl v Ďáblicích nešťastný, tak ve Střešovicích jsem šťastný.

Co se vám tady líbí nejvíce?
Možná to bude znít hloupě a obyčejně, ale lidská slušnost, tolerance lidí v okolí, sousedské vztahy, kdy se tady skoro všichni známe a zdravíme. Prostě hodní lidé.

Kdy jste byl naposledy v divadle jako divák?
To bylo už v době pocovidové, protože jsme seděli v hledišti v rouškách. Byla to opera Lovci perel v Liberci. Velmi doporučuji.

Co nějaké šestkové divadlo?
Máme celá rodina už dlouho koupené lístky do Dejvického divadla na Eleganci molekuly. To se kvůli covidu nehrálo, pak jsme si rezervovali náhradní termín, ale opět divadlo zavřel covid-19. Tak čekáme, protože to představení chceme opravdu vidět!

Když vidíte, jak jsou divadla plná, nestálo za to alespoň letos udělat dvě představení v Šárce?
Ono těch open air scén je už hodně, jen si vezměte, kolik takových najdete všude po republice. A Opera v Šárce, tím že je jediná a jedinečná, ale hlavně zadarmo, je taková vzácnost, jako když si dáte v restauraci mušle a v každé druhé najdete perlu.