Rozhovor s Boženou Mannovou

náhled souboruVe světě počítačových věd je známá jako Boba Mannová – uznávaná odbornice a kapacita přes počítače a programování. Stále působí na ČVUT, nově vede kroužek programování na ZŠ Bílá a vychovává nové skvělé IT odborníky, některými se může pochlubit. 

„V devadesátých letech jsem na elektrotechnické fakultě vedla a vlastně dodnes vedu předmět softwarové inženýrství, na kterém studenti prezentují skvělé věci, které vymýšlejí v rámci projektů. Tehdy přišel student Ivo Lukačovič a řekl mi: Já vám předvedu svůj projekt. Bude prohlížet na internetu všechny stránky a hledat odpovědi na naše otázky. Byl bych rád, abyste si uvědomila, že to, co vám tady teď předvedu, je velká budoucnost. A měl pravdu, v mých hodinách předvedl myšlenku budoucího vyhledávače Seznam,“ vzpomíná Božena Mannová.

Jsou dnešní děti nezdravě moc u počítačů, tabletů a mobilů, nebo se prostě přizpůsobily době a nám dospělým, kteří jsme na tom podobně?
Obojí je pravda. Ale samozřejmě je špatně, když jsou děti stále u mobilů. Mám vnoučata a pravnoučata a ta jsou vedena tak, že nemají doma televizi a rodiče jim nepouštějí ani počítač. Často vidíte maminku, jak dá dítěti do ruky tablet a sama si také prohlíží něco v mobilu. Je špatně, když rodiče dávají dětem mobil do ruky, aby se jich zbavili a nemuseli se s nimi bavit. Ale na druhé straně bychom měli naučit děti používat techniku, aby jim v budoucnu pomáhala.

Třeba aby už ve škole nemusely biflovat data a údaje, které si kdykoli najdou, a měly čas na jiné projekty…
Ovšem i hledání na internetu má svá pravidla a potřebujete k tomu nějaké dovednosti. Abyste našla to, co chcete vědět, musíte umět položit otázku do vyhledávače. Marie Terezie zavedla školu, která se jmenovala triviální, neboť se tam učilo takzvané trivium, tedy psaní, čtení a počítání. My jsme opustili počítání, děti mají kalkulačky a nevědí, kolik je dvakrát tři. Myslím si, že jedna z největších chyb našeho školství bylo zrušení maturity z matematiky.

Ale ta mnohým z nás nejde a máme kalkulačky v mobilech…
Je škoda, že se ten předmět jmenuje matematika. Proč to není počítání? Vždyť počítání se může učit tak zajímavě! Kalkulačky nám sice spočítají výsledek přesně, ale stejně tak bychom měli mít základní informace v hlavě, a ne všechno hledat. Mně se totiž zdá, že informace, které najdeme na internetu, jsou jakoby vytržené z kontextu. A ten kontext se děti z internetu nenaučí.

Co vás vedlo k tomu, že jste se začala věnovat počítačům a programování?
Jako malá jsem chtěla být herečka, dokonce mi přinesly kamarádky i přihlášku na DAMU, protože jsem stále někde hrála, recitovala a zpívala. Ale také jsem byla dobrá na matematiku a otec rozhodl, že půjdu na elektrotechniku. Tak jsem šla.

Pokud jsem správně hledala, tak na škole jste se seznámila s manželem, v roce 1969 jste s ním odjela do Kanady…
Ano a tam jsem vystudovala Computer science na fakultě matematiky University Waterloo v Ontariu. Univerzita byla tehdy poměrně mladá, založili ji v roce 1957 a dneska patří k nejlepším ve světě právě na počítačové vědy.

Byl velký rozdíl mezi školstvím v tehdejším Československu a Kanadě?
Především byl rozdíl, že jsme odešli před Rusy. Manžel tam učil na univerzitě, a protože měl zásadu, že žena musí pracovat, aby se nenudila, přihlásila jsem se na univerzitu, kterou jsem si platila a vystudovala jsem magistra. Tam tehdy byl velký počítač IBM a my tady ani netušili, co to je. A to nebyl jediný rozdíl. Ráno jsem poslala naše dítě do školy a odešla jsem do knihovny na univerzitu, abych si tam zabrala stoleček a knížky. Tady žádné o počítačích nebyly. Mohla bych zavzpomínat v této souvislosti i na naše pozdější semináře SOFSEM v Československu po mém návratu, do nichž byli zapojeni třeba i filozof Jan Sokol nebo Ivan Havel. Nebylo to o ničem jiném, než že když někdo měl možnost sehnat nějakou knihu o počítačích a programování, tak nám šest hodin přednášel a pak jsme si povídali, co je kolem toho nového. Tady jsme totiž neměli k dispozici nic.

Proč jste se v roce 1971 z Kanady vrátili? Tady jste přece nemohli moc zúročit své znalosti počítačových věd.
Dcera se chtěla vrátit a já zde mám také silné kořeny. Recitovat poezii v angličtině prostě nejde.

Nelitovali jste později?
Ne. Když jsem pak v roce osmdesát devět chodila na Václavák zvonit klíči, tak jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že jsme se vrátili. A ještě teď jsem ráda, přestože těch skoro dvacet let normalizace bylo těžkých.

Jaké jste tady našla uplatnění?
Když jsem se vrátila, chtěla jsem jít dělat asistentku na elektrotechnickou fakultu, ale protože jsem k tomu neměla kádrové předpoklady, nastoupila jsem tedy do výpočetního střediska, kde byli všichni vyloučení ze strany, lidé vracející se ze zahraničí nebo ti, kdo podepsali Chartu. Byla to skvělá skupina lidí a nad námi vládl takový kovaný soudruh. K učení jsem se dostala až po roce osmdesát devět, kdy jsem přešla na katedru počítačů.

Vy jste si ale ještě před příchodem na elektrotechnickou fakultu vyzkoušela i školy střední a učila jste na Gymnáziu Arabská…
Na škole jsme spolupracovali s pedagogickou fakultou a třeba v roce 1986 jsme pomáhali zavádět předmět Informatika do středních škol. Napsala jsem k tomu řadu učebnic. Na Arabské jsem začala učit v roce 1973 a ty zkušenosti se mi hodily při psaní učebnic. Bydleli jsme tehdy naproti Arabské, byla jsem na mateřské dovolené a přišla za mnou kamarádka, která tam učila, že už na to nemá nervy a zda bych nevzala část úvazku za ní. Měla jsem jen asi tři hodiny týdně maturitní ročníky a bavilo mě to. Programování je zábavné a do těchto tříd chodily ohromně chytré děti.

Nyní to zkoušíte s ještě menšími dětmi a vedete kroužek programování na Základní škole Bílá.
Oslovila mě Praha 6 a paní radní Kubíková, zda bych nechtěla pomoci s projektem spolupráce ČVUT a ZŠ Bílá na Praze 6. Protože jsem si chtěla v rámci projektu vyzkoušet i výuku programování, nabídla jsem, že povedu kroužek pro děti od páté do osmé třídy. K tomu, aby byl člověk dobrým učitelem nebo učitelkou, musí být nechci říct přímo psychopat, ale zvláštní osobnost, protože se hodně prodáváte a zároveň nemůžete být pořád dokonalí. V programování zvlášť, protože se stane, že tam přijdou děti, které toho umí více než vy.

To máte v kroužku tak dobré děti?
Hlavně jim to rychleji myslí. Musejí být také dobře vedeny, protože dobrým programátorem se mohou stát jen dvě nebo tři procenta populace. To je podobné jako s muzikou, když k ní nemáte talent, neuspějete. A stejně jako v hudbě musíte i v programování děti včas najít a podchytit. Šla jsem do toho s tím, že tomu rozumím, že vím, co je podstatné, že vím, co mám učit. Ovšem na ty děti to bylo příliš složité. Řekla jsem to svému vnukovi a on mi odpověděl, babi, tak je uč SCRATCH. To je grafický jazyk, se kterým se pracuje vizuálně a nic moc k němu nemusíte umět. Já se to naučila za tři hodiny, ukázala to dětem a ony už za půlhodiny naprogramovaly chodící kočku, která mňoukala. Byly lepší než já.

Tak to by jednou i tito žáci mohli uspět v soutěži ICPC, tedy International Collegiate Programming Contest. Co je to za soutěž?
Jde o světovou soutěž v programování, která vznikla v roce sedmdesát čtyři ve Spojených státech na Univerzitě v Texasu. Tamní univerzitní učitelé tehdy vymysleli, že by udělali takovou legrační věc – soutěž v programování pro studenty. A dopadlo to tak, že soutěž trvá už skoro padesát let a má stále stejná pravidla a v současné době se jí každý rok po celém světě zúčastní na 75 000 studentů z 3 500 univerzit. Tříčlenné studentské týmy mají jeden počítač, nyní tedy notebook, a deset až patnáct úloh, a kdo vyřeší nejdříve nejvíce úloh, vyhrává. Mají na to pět hodin, nad nimi běží automatický vyhodnocovací systém, který zkontroluje řešení, která mohou být naprogramována různě a v různých jazycích, a systém rozhodne, zda řešení je správné.

A vy jste ředitelkou této soutěže pro Evropu. A jediná žena mezi muži.
Je to jeden z mých koníčků, v listopadu bude finále, už se na něj těším. Tím druhým koníčkem je historie počítačů, měli jsme loni připravenou výstavu v Národním technickém muzeu, byla krásná a bohužel ji nikdo neviděl, neotevřela se kvůli covidu.

Co vás na programování fascinuje?
Všechno. Stále ještě programuji, když je soutěž, tak si vezmu nejlehčí příklad, a když ho zvládnu vyřešit, tak jsem šťastná.

Vozí z ICPC ceny i čeští soutěžící?
Bohužel velmi často vyhrávají Rusové, protože je trénují už od dětství. Vždy mezi těmi dvanácti nejlepšími ze sto padesáti finalistů jsou jeden až tři týmy z Evropy, pravidelně mezi nimi bývají Poláci, protože se znám s rektorem z varšavské univerzity, tak vím, že se žákům věnují už od základní školy. Programování se totiž musí natrénovat. Ale v roce 1998 vyhrál světové finále tým z MFF University Karlovy z Prahy. Ti patří stále ve světě k nejlepším.

A proč netrénujeme děti v programování také my?
Programování se má nyní zavést i do základních škol, ale bojím se, že bude problém najít na to učitele. Je zde spousta lidí, kteří umějí programovat, třeba naši absolventi z elektrotechnické fakulty vyhrávají soutěže s drony a roboty, ale chybí jim metodika, pedagogika, umí to vysvětlit těm šikovným, ale těžko méně nadaným holčičkám. A každý ajťák – chlap, který umí programovat, nepůjde do školy za třicet tisíc, když může nastoupit za sedmdesát. Na tento obor si troufne málokterá žena – a naše školství je přefeminizované – protože se necítíme dost silné proti chlapům. Já už to dělám dlouho, mně to nevadí. Být ženou v IT stále není běžné, sice vás chlapi přijmou, ale nedej bože, že byste byla lepší než oni. Ale teď už i to je možné. V minulém roce soutěž o nejlepší diplomku z informatiky IT SPY vyhrála dívka z naší katedry. Mnoho děvčat na elektrotechnické fakultě je skvělých.

Základní škola Bílá je tedy ve výuce programování a počítačů výjimkou?
Je tam dobrý ředitel a myslím, že je moc dobře, že se snažíme děti podchytit a nasměrovat správným směrem. V rámci projektu spolupráce ČVUT a ZŠ jsme se domluvili, že každá třída si projde nějakou exkurzí na naší elektrofakultě, kde jim ukážeme a představíme, co ten obor může nabídnout. Tedy je přímo neučíme, ale vysvětlíme jim, co je biomedicína, co dokáže robot, jak pracuje televizní studio, jak vznikají blesky. A je na nich, aby pak řekly, paní učitelko nás to zajímá, my chceme vědět více.

A daří se to?
Právě mi jeden tatínek poslal e-mail, že jeho syn byl na exkurzi a moc by chtěl navštěvovat můj kroužek. Ale ten je určený pro děti od páté třídy, a on je teprve ve čtvrté, tak zda bych nemohla udělat výjimku.

 

Božena Mannová (* v Čáslavi)
– vystudovala fakultu elektrotechniky ČVUT, která tehdy měla pobočku v Poděbradech
– na fakultě elektrotechniky později působila, nejprve ve výpočetním středisku, po roce 1989 stále učí na katedře počítačů
– s manželem pobývala v Súdánu a Kanadě, kde se dále věnovala počítačům
– vystudovala obor Computer science a získala titul M. Math. na University ­Waterloo
– po roce 1989 získala titul Ph.D.
– působí jako ředitelka soutěží ICPC pro Evropu
– získala titul Evropská žena činu za vytvoření Britsko-české vzdělávací komunity učitelů
– je držitelkou medaile Ministerstva zahraničí ČR za reprezentaci České republiky v zahraničí
– učila na Gymnáziu Arabská, nyní vede kroužek programování na ZŠ Bílá