Rozhovor s Davidem Boháčem

náhled souboruNa začátku přišla skupina kamarádů požádat o pronájem bývalé klubovny Ligy lesní moudrosti, aby zde vytvořila studentský klub podle obrazu svého. Na dva roky. Poté se měla budova bourat a ustoupit komunikaci spojující Evropskou a Svatovítskou ulici. Zatímco stavba silnice je stále jen v plánech, Klubovna se stala jedním z nejnavštěvovanějších šestkových podniků. Jaké má další plány, říká její spoluprovozovatel David Boháč.

Klubovna letos slaví patnáct let. Připravujete oslavy?
Oslavy děláme od určité doby každý rok, s výjimkou covidu. Patnácté se ale pokusíme pojmout důkladněji, podobně jako ty desáté, kdy oslava netrvala jeden večer, ale připravili jsme speciální program na celý týden. Myslím, že si Klubovna větší oslavu zaslouží, protože je tady mnohem déle, než jsme si původně mysleli.

Tušíte, kdy přesně se budou oslavy konat?
Výročí založení Klubovny je v listopadu, proto i oslavy cílíme na cca polovinu listopadu. Bude potřeba oslavit cestu od přenosné pípy po současné chladící boxy s tankovou technologií!

Původně jste byli hudebním klubem pro studenty. Jak se za patnáct let Klubovna změnila?
Klubovna ušla dlouhou cestu, jsme stále hudební klub pro studenty a studenti k nám stále chodí. Jak ale sami stárneme a jak se Klubovna stala známější, rozšířila postupem času svůj záběr i na další věkové skupiny, takže už jsme spíš vlastně jen hudební klub bez přízviska. Skoro každý den sem přijde posedět důchodcovský pár, lidé si tu čtou noviny, v létě chodí hodně rodičů s dětmi na zahradu a tak dále… Také akce, které se tu odehrávají, zasahují spíše široké publikum než striktně studentstvo.

Kromě koncertů tady pořádáte kino, divadla, výstavy a přidali jste i komunitní akce. Proč?
Snažíme se o širokou diverzitu programu. Chceme se zaměřit také na naše okolí, proto připravujeme také akce sousedského charakteru, ale není jich zase úplně moc. Občas tady uspořádáme swapy oblečení, květin nebo třeba moštování. Více ale organizujeme akce ve spolupráci s někým dalším. Sloužíme mimo jiné jako platforma, která nabízí prostor a zázemí dalším subjektům. Vlastně každý, koho napadne koncept nějaké akce, může za námi přijít a říct: Mám takový nápad a chtěl bych ho u vás realizovat. Pokud se nám líbí, je reálný, tak ho spolu s ním zrealizujeme. Po těchto lidech nechceme žádný nájem, pouze technické náklady, pomůžeme jim s organizací a zároveň nabídneme našim příznivcům zajímavý program.

Jak je možné, že u vás nemusejí organizátoři platit nájem. Z čeho hradíte provoz a lidi zaměstnané v Klubovně?
Dobře nám funguje zahrádka i bar. Z peněz, které tam vyděláme, dotujeme kulturní provoz. Vstupné stanovuje vždy organizátor akce a také jde celé za ním. Velkým benefitem jsou podmínky od městské části, za něž jsme vděční. Máme tady snížený nájem, což nám pomohlo hlavně v začátku, kdy jsme klub rozjížděli. I proto nežádáme granty na provoz, ale jen cíleně na konkrétní velké programové položky, jako je letní kino, Vektor Technická, NOC6 nebo Dejvické divadelní léto.

Vám tedy pomůže i to, že lidé přijdou jen na pivo?
Je to tak. Na pivo sem chodí hodně lidí, za což jsme rádi. Zároveň se ale někdy potýkáme se smutnou situací, kdy máme v sále zajímavý zahraniční koncert, na který přijde jen hrstka návštěvníků, ale zároveň na zahrádce sedí spousta lidí, kteří se baví o tom, že je v Klubovně dobrý program, ale dovnitř se na něj podívat nezajdou.

Nebylo by tedy pro vás jednodušší a ekonomicky výhodnější provozovat jen bar a zahrádku?
My Klubovnu neprovozujeme kvůli tomu, aby generovala velký zisk. To by to tady fungovalo a vypadalo úplně jinak. Považujeme se za kulturní centrum, což mimo jiné znamená, že tady dáváme prostor i studentským nebo mladým začínajícím kapelám. Tím, že tady neplatí nájem, nemusí být nervózní z toho, že jim třeba nepřijde dost lidí a oni budou muset technické náklady lepit z kapesného. Tímto stále naplňujeme naši původní myšlenku. Nehledě na to, že kdybychom k celému projektu přistupovali se striktní motivací maximalizovat zisk, nemohli bychom počítat s podporou městské části, a hlavně by nás to vůbec nebavilo! Zároveň se také prostor snažíme dále posouvat a vylepšovat, což jsou často investice s diskutabilní návratností, ale je to způsob, jakým to děláme rádi.

Může se přihlásit opravdu kdokoli, nebo děláte nějaký výběr?
Na email nám stále píše spousta zájemců, kteří tady chtějí uspořádat akci. Těch mailů je opravdu hodně, někdy máme termíny zabookované i na několik měsíců dopředu. Zaměstnáváme dramaturga na plný úvazek, který hned na začátku filtruje akce, které jsou zcela mimo. Snažíme se, aby Klubovna nesloužila jenom jedné konkrétní subkultuře, ale abychom nabízeli jistou programovou rozmanitost, což se nám myslím daří. Děláme tady koncerty od metalových po folkové.

Kolik je vlastně kapacita sálu?
Od pradávna jsme se přeli o to, kolik kapacita vlastně je a kolik se dá prodávat lístků. Někdy máme plný sál a je tam třeba sto dvacet lidí, jindy je plno při osmdesáti. Nedávno jsme teprve zjistili úsměvnou záležitost, že se kapacita do jisté míry odvíjí od věku návštěvníků a začali jsme to pozorovat.

Co jste vypozorovali?
Když je publikum mladší, vejde se sem lidí více, protože jim nevadí se na sebe více mačkat. Ale když je koncert kluků, kterým je třeba pětatřicet nebo víc a přijdou na ně lidi podobného věku, chtějí si kolem sebe udělat místo a mít na koncert nějaký svůj klid. Na tyhle akce se k nám tedy vejde spíše těch osmdesát až devadesát návštěvníků.

Vaše aktivity se ale odehrávají i venku, jak na to reagují sousedé, přece jen máte kolem sebe dost bytových domů?
Někteří nás znají a přijdou nám občas vyhubovat. Ale my se opravdu snažíme s nimi dohodnout a akce venku omezovat co do počtu i času, ačkoli zájem o ně by byl velký. Dramaturg by si hodně přál, aby kapely nebo dýdžejové hráli i venku. To ale neděláme právě s ohledem na naše okolí.

Letní kino asi nevadí, protože to už děláte spoustu let...
S letním kinem jsme začali asi před osmi lety. Je logické, že nemůže končit v deset hodin, když ještě v půl desáté máte světlo, ale děláme ho jen jednou týdně. Přišli jsme na to, že jakmile jsme ho zkoušeli v covidovém období dělat dvakrát týdně, už jsme tím okolí moc štvali. Koncerty venku děláme úplně sporadicky a jen v unplugged verzi.

Na takové akce by byl lepší prostor na okraji. Byl to důvod, proč jste se také ucházeli o pronájem Bubenečského nádraží?
O nádraží jsme se ucházeli s jiným konceptem, než je Klubovna. Říkali jsme si, že tam chceme vytvořit – řečeno v uvozovkách – nějaký dospělejší koncept, nikoli studentský klub. Ale máme pocit, že v tom výběrovém řízení komise trochu předpokládala, že tam vytvoříme druhou Klubovnu, což se jim zřejmě nelíbilo, a proto jsme asi neuspěli. Já si také nemyslím, že by tam měla být druhá Klubovna a vítězný projekt Stanice 6 je dost podobný tomu, co jsme chtěli my, takže jim fandím. Navíc Klubovna ve spolupráci s vysokými školami rozjela projekt Vektor Technická, kde organizujeme v sezoně spoustu akcí. Přišlo nám škoda, že Praha 6 má málo venkovních prostor, a že Kampus nežije. Přitom tam akce okolí moc neruší, patří tam a přivádějí do kampusu lidi z Prahy 6, kteří by tam třeba za normálních okolností vůbec nešli.

Na šestce je spousta různých hudebních klubů a podobných zařízení. Považujete je za konkurenci? Nebo spolupracujete?
Dřív jsme je možná tak trochu vnímali, ale spíš jsme se o ně příliš nezajímali. Dělali jsme si svoje a oni taky. V covidovém období jsme si ale uvědomili, že dává mnohem větší smysl s ostatními více spolupracovat. V covidovém období byly všechny kluby ve velké nejistotě, co se v kultuře stane až restrikce skončí. Chtěli jsme na to nějak reagovat a bylo nám jasné, že stejné problémy řeší i ostatní, proto jsme začali hledat cesty, jak si navzájem pomoci. Přišlo nám dobré se navzájem propojit a využít naši synergii, abychom měli šanci zasáhnout širší publikum a pomoct tak koncertům ve všech našich klubech. Konkurence mezi námi tedy spíše není, rozdíly mezi jednotlivými kluby jsou velké, každý se zaměřuje trochu na něco jiného.

Tak vznikla NOC6?
NOC6 byla výsledkem této spolupráce, kdy jeden den v roce děláme společnou akci. Její první ročník měl skvělý start, protože vyšel na den, kdy se zrušila covidová opatření, lidé měli radost, že konečně mohou na kulturu bez omezení. Všechny kluby jsme tehdy měli natřískané. Chtěli jsme pak spolu­pracovat i na nějaké trvalejší úrovní, a tak společně děláme akci NOC6 Náměsíčná, což je vlastně společná propagační „kampaň”, kdy každý klub každý měsíc umístí na společný plakát 3 svoje nejzajímavější akce a my pak plakát rozdistribuujeme po Praze. Propagace také průběžně probíhá na sociálních sítí NOC6.

Řekli o klubovně ti, kdo ji zakládali:
Jindřich Pinc:
Klubovna byla kolem roku 2009 pro nás čerstvé dvacátníky úplný dar. Vlastně jsme ani moc nechápali, že se to vůbec podařilo domluvit a najednou jsme stáli před obrovskou příležitostí. Ta takhle zpětně viděno spočívala v mnoha ohledech. Předně jsme mohli utužit naše přátelství a rovněž k sobě natáhnout spousty kamarádů a kamarády kamarádů. Mohli jsme pracovat na relativně obřím projektu vlastníma rukama, zkoušet si práci s různými nástroji či se učit nové výrobní postupy. Teď mi to přijde neuvěřitelné, ale já jsem v té době vlastně nevěděl, co je to flexa, nýtovačka, či svářečka na plastové trubky. Rovněž jsme se učili odpovědnosti – ať vůči sobě, tak vůči úřadům a nebylo nám líto trávit v Klubovně dlouhé a často až noční směny. No a v neposlední řadě jsme se u toho náramně bavili. A když se něco nepovedlo, měli jsme připravenou větu, která to krásně zlehčila: „No co, nejsme žádná pizzerie”.

Jan Špinka:
Získání Klubovny vůbec nebylo snadný. Vlastně moc nechápu, že jsme to hned několikrát nevzdali. Těch těžkých momentů bylo mnoho – boj o výběrové řízení, psaní projektu, snaha o nezrušení výběrového řízení a přesvědčování městské části, aby nám objekt svěřila – to vše bylo extrémně složité a náročné a my, ve svých dvaceti letech, čerstvě po maturitě, jsme s tím neměli vůbec žádné zkušenosti. A trochu nás, myslím, děsilo, s čím jsme se to zapletli. Pak jsme ale konečně dostali klíče a my vstoupili do úplně nové, a tak zásadní etapy našeho života. A tam už nebylo cesty zpět. Moc jsme toho sice neuměli, byli jsme ale odhodlaní a byli jsme přesvědčení, že všechno se dá naučit a prostě to nějak zvládneme. Na léto 2009 tak vzpomínám jako na jedno z nejlepších vůbec – strávili jsme ho v zásadě celý v Klubovně, špinavý, unavený, s vybíleným kontokorentem, ale pod rukama nám postupně vznikala Klubovna taková, jakou ji známe dnes. A to nejlepší na tom bylo, že ač jsme v listopadu 2009 nakonec otevřeli, tak s jejím budováním jsme pokračovali dál. Dodnes.

Antonín Střížek:
Hlavní motivací k založení Klubovny, byla naše touha pořádat společenské a kulturní události. Měli jsme dobrou zkušenost s pořádáním festivalu Povaleč, který v době zakládání Klubovny již tři roky fungoval. Díky festivalu jsme měli určité zkušenosti a zázemí a tušili jsme, že rozšíření pořadatelských aktivit i do Prahy, může být smysluplné. Na druhou stranu jsme také věděli, že pořádání takových akcí stojí spoustu peněz a že se nedá spoléhat jen na vybrané vstupné. Také jsme nechtěli být závislí na nekonečném shánění veřejné podpory. Takže propojit pořádání kulturních akcí s hostinskou živností se jevilo jako dobré východisko. Ale jak to uskutečnit? Jediná možnost je vlastní prostor a ten se nám v tu chvíli, kdy jsme takto uvažovali, naskytnul. Byli jsme ve správnou dobu na správném místě a měli jsme správnou myšlenku a byli jsme team.