Rozhovor s Terezou Kopáčovou

náhled souboruOtec – dokumentarista a režisér Zdeněk Kopáč – byl prý z jejího rozhodnutí studovat dokumentární film velmi nešťastný. „Ale navzdory mé omílané historce o tom, jak jsem potřebovala zužitkovat všechny múzy, kterým jsem se v dětství věnovala, a že možnost jejich propojení jsem našla právě v dokumentu, musím si na stará kolena přiznat, že tam asi nějaký tátův vliv byl,“ říká režisérka a producentka Tereza Kopáčová. 

Kde se vzalo vaše motto: když má člověk dobrý nápad, energie do něj vložená se nikdy neztrácí?
Ono to není úplně motto, spíš logika věcí a vyplynulo to z mé práce. Nemyslím, že mám mimořádný talent, a přesto jsou moje projekty nějak výrazné, rezonují... A když se mne ptali, jak to dělám, dospěla jsem k závěru, že do všeho vrážím tolik energie, že se prostě podle fyzikálního zákona nemůže po cestě ztratit, nakonec se někudy vylít musí. Formulovala jsem to kdysi tak, že když do něčeho investujete opravdu hodně energie, nemůže to dopadnout špatně, tedy pokud to není od začátku úplně blbý nápad. Asi nejvíc se tohle vysvětlení líbilo našemu radnímu pro kulturu Honzovi Lacinovi, takže tuším, odkud máte informace.

Určitě se neztratila ani energie, kterou jste věnovala do seriálu Smysl pro tumor, který po několik nedělních večerů sledovalo milion a půl lidí. Čekala jste tak velký úspěch tohoto seriálu?
Nikdy nemůžete čekat úspěch. Můžete v něj maximálně doufat. V tomhle oboru, který nemá žádná exaktní pravidla, nikdy nevíte, jak co bude fungovat, natož jak diváci věc přijmou. My jsme se Smyslem pro tumor měli ambice dostat téma rakoviny mezi lidi a v jiném tónu, než se o ní dosud mluvilo. Respektive moc nemluvilo. Co se stalo po odvysílání seriálu je za hranicí našich snů. Dodnes dostávám zprávy od lidí s touhle diagnózou, kteří o své nemoci nebyli schopni komunikovat, a teď mluví otevřeně, nebo od jejich blízkých, jak jsou za to vděční, od lidí bez diagnózy, které příběh inspiroval k jinému přístupu k životu, o strmě vzrůstajících číslech v registru dárců kostní dřeně… Je to taková krása, že jsem denně dojatá. Někdy může mít naše práce smysl.

Co bylo při natáčení nejtěžší?
Docela těžká byla forma a vyvážit závažnost tématu, těžkých až temných scén, a těch odlehčených, abychom zároveň zaujali, byli atraktivní, jak to vymysleli Belgičani v předobrazu našeho seriálu. Nebylo to snadné natáčení ani chvilku. Navíc jsme točili v poslední vlně covidu, ještě ke všemu v nemocnici. Dodnes jsem Fakultní nemocnici v Hradci Králové vděčná za to, jak nás přijali za své.

Ovlivnila nebo změnila práce na seriálu váš pohled na tuto nemoc?
Já žila trvale s pocitem „mně se nemůže nic stát“, takže tři roky práce na tématu rakoviny u mne vzbudily respekt k téhle nemoci a vědomí křehkosti života. Nejdůležitější pro mne byl vzkaz jednoho z reálných pacientů, které jsem zpovídala na konci každého dílu: Nemeškat.

Jste podepsaná i pod seriály a sériemi Metanol, Nevinné lži, Případ Roubal… To nejsou zrovna odpočinkové náměty. Co vás motivuje k tomu zpracovávat tak závažná témata?
Já se i temná témata snažím dělat s jistým nadhledem. Nějak mám pocit, že to je život. Smích přes slzy. Není to úplně snadný, ta naše existence, ale chci žít v naději, že se to dá vybojovat. Důležité je to nevzdávat. Vždycky se snažit o lepší verzi. To je takový můj leitmotiv. V práci i životě.

Je tam návaznost na to, že jste vystudovala dokumentární tvorbu?
Asi jo. Nebo spíš jsem šla na dokument, protože nemám vztah k úplné fikci. Zajímá mne život a to, jak se s ním kdo pere. Pořád hledám různé verze manuálu na život.

Které téma podle vás ještě čeká na to, až se filmově otevře a povede se o něm veřejná diskuze?
Smrt. Příprava na ni. Smíření s ní. Její přijetí jako součást života. Sbírám na něj síly.

Smrt se objevuje i v seriálu Studna, na kterém nyní pracujete. Prý nabídne pravdu o jednom zprofanovaném dílu z Majora Zemana.
Snažíme se o to. Studna je noční můra mojí generace, což z dnešního pohledu – když se podíváte na tu normalizační kriminálku – nechápu. Ale my ten příběh vyprávíme od úplného začátku, kdy se do sebe zamilovali charismatický kluk a veselá holka, a sledujeme, co se v jejich vztahu a okolí dělo, že postupně vyplavali na povrch démoni… Navíc národem oblíbený „thriller“ navlíkáme na téma, které je současné víc, než bychom chtěli, ale dál zatím nesmím prozrazovat.

Když jsou vaše seriály na placených kanálech, nevadí vám, že je nevidí tolik lidí?
Tak je pravda, že ten svůj milion a půl diváků na ČT mám moc ráda, ale oni si to lidi i jinde nějak nakonec najdou, mám pocit. Po Případu Roubal jsem chytila neobvykle velkou vlnu reakcí, a to Voyo teprve začínalo. A dnes už má předplatitelů víc než některé televize diváků.

Nechtěla byste si natočit odpočinkovou komedii?
Chtěla, kdybych dostala chytrý scénář. Ale stejně si myslím, že i do komedie by se mi dostalo nějaké vážné téma, protože jinak to prostě není moc chytrý.

Když máte volný večer a rozhodnete se pustit si film – je to komedie nebo třeba dokument?
Trochu se stydím, ale přiznávám, že na dokumenty nekoukám. Tedy kromě těch svých, na které koukat musím, protože je dělám. Když už mám čas, kterého je pořád nějak málo, vždycky vyhraje hraný film.

Působíte jako scénáristka, režisérka, producentka… Která z těch rolí je vám nejbližší a která je nejtěžší?
Tak scénáristku bych do toho netahala, v téhle roli jsem úplná novicka, donedávna jsem do scénářů jenom mluvila. Byla jsem především kreativní producentkou, což je lehké v tom, že na projekt nemusíte sehnat peníze, a těžké v tom, že do toho musíte mluvit jiným režisérům. Ale dá se to uhrát šikovně a chytrý režisér je za druhé oči rád. V poslední době dávám přednost režii. Což je těžké v zodpovědnosti za téma, investované peníze a energii celého štábu. Ale krásné v té svobodě. Tedy v rámci českých podmínek, kde režie není tak úplně kreativní tvorba, jako spíš boj s časem a finančními možnostmi.

Zabývala jste se školstvím v seriálu Ochránce i jako matka. Co je ve školství důležité?
Zaujmout děti, vzbudit v nich touhu po informacích, které v souvislostech dávají smysl a podstatu vzdělanosti. Bez ­souvislostí je to memorování, které je nebaví, dělají to jen kvůli známkám a v hlavách se informace neudrží, takže je to ztráta času všech. Plus přizpůsobit vzdělání tomu, do jakého světa a života děti chceme připravit. Nevychovávat je v mi­nulosti, ale připravit na budoucnost, která se velmi rychle mění. Těžký úkol.

Jak podle vás, matky čtrnáctileté dcery, tento těžký úkol zvládají šestkové školy?
Nemůžu hodnotit šestkové školy, protože mám zkušenost jen s Norbertovem. V páté třídě jsem navzdory našemu dosavadnímu systémovému nastavení přesunula dceru do takové malé spřátelené komunitní školy, hlavně proto, aby na chvíli zažila jiný přístup ke vzdělání. Což se velmi osvědčilo. Dodnes na to vzpomíná jako na nejlepší rok svého života. Teď už je zpátky v systému, na osmiletém gymnáziu. Čehož jsem nebyla stoupencem, ale neměly jsme jinou volbu.

Jak dlouho žijete na Ořechovce?
Na Ořechovce žiju od svých jedenácti let, s lehkou přestávkou, kdy jsem si v ranné dospělosti zkusila sídliště na okraji Prahy a centrum. Nešlo to. Musela jsem se vrátit na svou rodnou, milovanou šestku. Po různých peripetiích jsme se ­nakonec postupně celá rodina přesunuli do domu, který v roce 1932 postavil děda, respektive uznávaný architekt Mikuškovic. V dětství to pro mne byla nepřístupná prvorepubliková vila, kam jsme chodili za babičkou a kterou musela rodina odevzdat po měnové reformě státu. Ale když se naskytla možnost, koupila jsem tam byt, který si z dětství pamatuju jako temný a depresivní. Rozsvítila jsem ho, rodinné vile jsem změnila okna z temně hnědých na zelená, a nakonec jsem pochopila, jak může být funkcionalismus dokonalý k životu. Nedávno se doprostřed mého bytu postavil člověk, kterého si velmi vážím, a řekl mi: uvědomuješ si, že v Praze nemůžeš
žít líp? Ačkoli všechno shazuju, musela jsem přiznat, že tohle si uvědomuju.

Po začátku ruské války na Ukrajině jste v domě ubytovala tři ukrajinské ženy. Bydlí u vás stále? Nebyl by jejich příběh námětem pro dokument?
Holky už se odstěhovaly, ale jsme spolu pořád v kontaktu. Námět na dokument by to byl, přijely s batůžkem a strachem z budoucnosti. Tchýně, snacha a její pětiletá dcera. Viktorie, ta prostřední, tady našla velmi dobrou práci, půdu pod nohama, emancipovala se, zamilovala… Je tu šťastná ona i její dítě. Tchýně asi úplně šťastná není, ale i v jejím případě se dalo vypozorovat, jak je každý svého štěstí strůjcem.

Kde jsou vaše oblíbená místa na šestce kromě Ořechovky?
Miluju okraj Petřin nad Veleslavínskou skálou, kde jsem vyrostla, měly jsme tam jako děti i vlastní jeskyni. Na Libockém rybníku jsem se učila bruslit. Mám ráda šestkovou část Pohořelce, kde jsem studovala Gymnázium Jana Keplera. Na farmářském trhu na Kulaťáku jsem se po devadesátkovém zmateném okouzlení supermarkety znova učila, že okurku nemůžu chtít v květnu. V Písecké bráně jsem se vdávala. Do Villy Pellé chodíme na úžasné výstavy. V krásné stavbě školy na Dědině jsme točili první díl Ochránce, pro seriál nejdůležitější… Šestka je prostě můj život.

Kdybyste měla natočit dokument o Praze 6, co by v něm rozhodně nechybělo?
Asi bych takový dokument postavila na kontrastech. Téměř divoká příroda v Šárce, prvorepubliková architektura vilových čtvrtí se stopami velkých osobností českého umění, městský život v Dejvicích, vesnická nálada Veleslavína, pompéznost parku Hvězda, Bílá Hora, kde při troše snahy uslyšíte dunění kopyt… Praha 6 je překrásná svou pestrostí, spojením s minulostí a zároveň snahou o současný život.