Rozhovor s Heřmanem Volfem

náhled souboruJe čerstvým držitelem Ceny městské části. „To ocenění je pro mě zavazující. Když jsem viděl, že vedle mě sedí manželka generála z druhé světové války a čestné občanství získává i Věra Čáslavská, má pro mě obrovskou hodnotu a je to pro mě velké vyznamenání,“ říká Heřman Volf. Ačkoli sám zůstal po úraze na vozíčku, jeho Cesta za snem pomáhá mnoha jiným lidem s handicapy.

Proč je pro vás důležité pomáhat jiným?
To je jednoduché. Jednoznačně platí, že když pomůžete druhým, pomůžete i sami sobě. To je první věc, taková trochu sobecká. Ale druhá věc je, že to člověka začne naplňovat. Když se mi stal úraz, začal jsem nejprve plnit své sny sám sobě. Měl jsem dva: tím prvním bylo sjet do roka a do dne ten kopec, na kterém se mi úraz stal. To se mi na monoski podařilo.

A ten druhý?
Ten druhý veliký bylo projet se na kole někam daleko, kam jsem si myslel, že už to ani nejde, třeba do Paříže. A i tento sen se mi splnil. Cestou do Francie jsme přitom dělali sbírku a pomohli dalším lidem. A to nejen penězi, ale hlavně příkladem. To mě začalo naplňovat, a tak vlastně vznikl spolek a projekt Cesty za snem.

Vy pořádáte také Handy cyklo maraton – závod, který nemá ve světě obdoby. Jak člověk vymyslí podobnou světovou akci? A čím je tak jedinečná?
Když jsem skončil svou první cestu za snem, ozvali se další kamarádi, že by se mnou také rádi někam jeli. Řekl jsem jim, vezměte si dovolenou na tři týdny nebo na měsíc a pojedeme. Oni mi odpověděli, že jsem se zbláznil, protože tolik volna nemají. Tak jsem přemýšlel, co bych mohl vymyslet jiného, aby mohli jet i kamarádi, aby je to bavilo a abychom také pomohli někomu dalšímu.
Tehdy mě oslovil další kamarád Michal John, který objel s manželkou celý svět na kole a řekl mi, že by chtěl, abych s ním je do Ameriky na závod RAM. To je jeden z nejtěžších závodů, který existuje. Přejíždí se v týmech celá Amerika ze západního pobřeží na východní. To mě, nadchlo a říkal jsem mu, že to chci a zeptal se, co to obnáší. Tak prý čtyři sta tisíc korun startovného na jednoho včetně letenky. Když jsem to slyšel, poděkoval jsem za rozhovor a řekl, že je to fajn a že se mi ta myšlenka líbí. Narouboval jsem ji na tuzemské podmínky, a tak vznikl Handy cyklo maraton. Pak stačilo najít strategického partnera, odešel jsem ze zaměstnání a začal jsem se tomu věnovat naplno.
 
Jaká jsou tedy pravidla tohoto závodu?
V každém týmu, který vyráží do akce – jsou to skupinky po čtyřech nebo osmi lidech – je alespoň jeden člověk postižený. Vyjíždíme z Prahy a zase se vracíme do Prahy, první tři roky se jezdilo na Slovensko a nyní už zavítáme i do jiných sousedních zemí. A to od té doby, kdy jsme se spojili s Czechtourismem a Ministerstvem pro místní rozvoj. Czechtourism totiž vyhlašuje každý rok nějaké téma, loni to byl Karel IV. a letos baroko, proto jsme měli na trati šestnáct barokních památek, v každém kraji jednu, a ty musí tým projet v daném pořadí. Jinak si tu trasu tvoří každý sám. Sice je to benefiční akce, ale závodíme, protože chceme být samozřejmě v cíli první. Má to ale ještě jeden význam, protože každý ten tým je také patronem člověka po úrazu, kterému chce pomoci, a tak jede ještě pro někoho dalšího.

Proč měří závod 2222 kilometrů a závodníci ho musejí ujet v limitu 111 hodin?
Jde o vzdálenost, která zhruba odpovídá tomu, jako byste objeli celou republiku. A čas je vypočtený na průměrnou rychlost dvacet kilometrů za hodinu, aby se to dalo zvládnout. Jde o štafetu, tedy u těch osmičlenných týmů je to takový výlet, ale u čtyřčlenných jde o opravdovou cyklistiku. Jel jsem letos ve čtyřčlenném týmu, skončili jsme až druzí a ujel jsem za tři dny pět set pět kilometrů. Tedy během takového závodu se moc nevyspíte, ani nenajíte.

Připravujete však i další zajímavé aktivity…
Ano, organizujeme každý měsíc minimálně jednu akci. Snažíme se při tom dělat takové akce, o kterých jsme přesvědčeni, že to bude mít pro lidi význam a nejen pro ty se zdravotním postižením.  Například u akce „Pereme se s tím všichni“ jsme se zaměřili na obranný program, kde jsme ale měli pro zpestření i extrémní lukostřelbu, a pro poučení kurz první pomoci, protože i my musíme umět zachránit život. Jedna z našich velkých akcí je ČEZ handy kvadriaton smíšených dvojic, pořádáme jeden letní a jeden zimní, kdy v březnu máme půjčený areál v Bedřichově, kde plníme čtyři disciplíny, jezdíme na běžkách, střílíme… kategorie jsou muž, žena, senior a junior a také postižený a nepostižený, protože světe div se, i vozíčkáři jezdí na běžkách. A dokonce na horách máme i kategorii člověk pes. Letní kvadriatlon byl letos poprvé součástí velké akce, kterou jsme nazvali Pražské léto s Českou pojišťovnou. Každý rok také organizujeme akci Létáme v tom všichni, kdy si půjčíme tunel na stav beztíže, kdy tam pozveme lidi s různým postižením, kteří se tak mohou vznášet bez ohledu na svůj handicap.

K tradičním projektům přibývají i nové...
Letos jsme úspěšně jeden nový projekt vyzkoušeli, jmenoval se Řídíme to všichni. Já sám na sobě cítím, že v dopravě je třeba se chovat podle daných pravidel, zvlášť když dojde na krizovou situaci. Anebo ještě lépe vědět, aby na krizovou situaci nedošlo. Protože řídíme rukama a většinou automaty, oslovili jsme mostecký polygon, upravili jsme tři auta a v nich se mohli zkusit projet nejen vozíčkáři, ale i novináři a všichni lidé, co přišli. Myslím, že to bylo zajímavé pro všechny. Další akce, kterou děláme, je Okolo měst napříč handicapy, kdy děláme vyjížďky po různých městech České republiky pro zdravé i handicapované .

Na vašich webových stránkách jsou však vidět i rozhovory se zajímavými lidmi…
To je Taxik aneb projekt Jedeme v tom spolu. Kdysi jsme si zvali zajímavé osobnosti, kteří inspirují a motivují, na rozhovor přímo k nám do kanceláře. Bylo to sice fajn, ale ti lidé měli málo času. Abychom jim ho ušetřili, tak je nyní necháme nastoupit do auta a při tom, kdy je vezeme třeba z práce domů, je vyzpovídáme a rozhovor dáme na internet. Zatím máme dvacet dílů a celkem asi jeden a půl milion shlédnutí. Sestřih těchto videí jsme poskytli také školám, a to jako motivaci, která má říct, na toto pozor! Anebo i jako inspiraci, pokud se něco stane, že život rozhodně nekončí. S tím byla spojena soutěž a do vítězných škol se nyní rozjíždíme na besedy.

Metrostav handy cyklo maraton je co do místa svázaný s Prahou 6. Je to tak?
První čtyři ročníky startovaly na Praze 1 a končily v Praze 6, letos to bylo opačně. Začínali jsme u Břevnovského kláštera, a končili na Kampě. Zde si velké poděkování zaslouží nejen obě městské části, ale i břevnovský převor, který nám udělal krátkou mši, vzal nás do kostela svaté Markéty a vytvořil tak opravdu úžasný začátek akce. Na Handy cyklo maraton navazuje vrchol našeho snažení, což je Víkend plný zážitků, kdy se scházejí patroni s lidmi, pro něž ten závod jeli. Setkají se tak zajímavé osobnosti, připraveny jsou zajímavé akce a je to příjemně strávený čas. Většinou přijede čtyři sta až pět set účastníků. A úspěšný je i náš business day, kde se setkávají lidé s našimi podporovateli a organizacemi, které se zabývají zaměstnáváním osob se zdravotním postižením. Letos vyzkoušíme novinku, přivedeme tam člověka, který hledá práci a doufáme, že mu ji mezi našimi partnery najdeme. A na konec sezony budeme mít 3. listopadu v hotelu Pyramida Večer v gala.

Co je při realizování vašich nápadů nejtěžší? Asi ne dát dohromady lidi a ujet potřebné kilometry...
Samozřejmě sehnat peníze je jedna věc, ale naštěstí máme celou řadu partnerů, kteří nám s tím pomohou. Nejtěžší ale asi bývá dostat lidi ven z domova, nalákat je, aby přijeli, aby je to bavilo. Snažíme se dělat akce tak, že chodíme přímo za lidmi a ukazujeme jim, že například s vozíkem ještě život nekončí. A že stále tu je možnost žít hezký život. Tak jsme organizovali Pražské léto s Českou pojišťovnou ve Žlutých lázních. Akce se konala za provozu, v ten den se tam slunilo a rekreovalo asi tři až pět tisíc lidí, my tam udělali kromě jiného kvadriatlon smíšených dvojic a bylo úžasné, že většina z nich se zapojila do našich akcí.

Několikrát jste zmínil, že na vozíku život nekončí. Vy jste ten pocit, když jste se po úrazu probudil v nemocnici, měl?
Myslím, že ne. Když slyšíte od lidí bez handicapu, jak vám říkají, než vozík, tak to raději nic, tak to není pravda. Podle mě jsou mnohem horší duševní poruchy, které nejsou vidět. Pokud člověk nemá psychické problémy, má šanci se se svým handicapem vyrovnat. Tedy ne vyrovnat, ale dokážete se s ním naučit žít.

Zranil jste se při lyžování, nyní se věnujete cyklistice. Proč?
Dělám všechno možné. Sice to to vypadá, že jen jezdím na kole, ale také lyžuji, plavu, věnuji se lukostřelbě. Dělám všechno, co mě baví.
Pamatujete si na okamžik, kdy se vám úraz stal?
Pamatuji si to úplně přesně, protože jsem byl pořád při vědomí. Já jsem tehdy dělal všechno na sto procent a žil na plný pecky, což platilo o práci i sportu. Když už jsem tedy na těch horách byl, protože času bylo málo, jezdil jsem i přes oběd a šel na večerní lyžování, při kterém se mi to stalo.  Měl jsem obřačky lyže, využil jsem toho, že na sjezdovce zrovna nikdo nebyl a pořádně jsem to rozjel. Jak nebylo dobře vidět, tak jsem si nevšiml, že na kraji sjezdovky byla díra, z níž se vyhazoval sníh na sjezdovku. Ona tam být neměla, ale já jel velmi rychle a všiml jsem si jí pozdě. A zapadl jsem do ní.

Jaký jste měl pocit z kopce, když jste se na něj po roce vrátil. Měl jste z něj strach, nebo naopak zavládla radost, že si plníte svůj sen?
Samozřejmě jsem byl rád, že se mi to podařilo, ale pocit vítězství jsem úplně neměl. Také jsem ale neměl ani totálně nepříjemný pocit, takže jsem se na ten kopec postavil a sjel jsem ho. Nebo spíš ho zbouchal na monoski dolů.

Že byste se mohl vrátit ke sportu vás prý napadlo hned v nemocnici, kdy jste ležel a v televizi šla zrovna paralympiáda….
Ano a já do té doby vůbec netušil, že vozíčkář může lyžovat. A když jsem ho viděl, jak přelézá z vozíku na lyže, tak jsem si řekl, když můžeš ty, tak já taky.

Neuvažujete někdy, že byste o paralympiádu ­zabojoval?
Ptá se mě na to spousta lidí, ale mě je jednak dva a padesát let, a pokud bych se připravoval na paralympiádu, nemohl bych se věnovat ostatním aktivitám, které dělám. Ty výkony jsou tam někde jinde a musel bych se každý den intenzivně připravovat, a to bych čas nemohl věnovat ostatním. To, co dělám, mě naplňuje více.

Takže s paralympiádou jste se už ­rozloučil?
To zase úplně. Byl bych moc rád, když by se mi povedlo pomoci někomu jinému, aby se na tyto závody dostal. Například jsme nedávno měli Den sportovní střelby, kam jsme pozvali třicet lidí, zbrojovka zapůjčila zbraně, střelivo a instruktory a hledali jsme střelce, který by jel na paralympiádu. Protože tam je nová paralympijská disciplína trap. A tam jsme vybrali tři lidi, nad nimiž převezme patronát David Kostelecký, bude je trénovat a uvidíme…

Čím vám takzvaně normální lidé – často nevědomky – škodí nebo vadí?
Na to mám krásný případ, když jsme jeli poslední cestu Křížem krážem severní Evropou a plnili sny dětem. Severské země jsou natolik vyspělé, hlavně Dánsko a Norsko, že jedete–li tam na vozíku, tak si vás nikdo nevšimne. Ale jakmile přijdete k obrubníku a dáte najevo, že pomoc potřebujete, hned jsou u vás tři lidé a pomohou. Tady to funguje jinak: buď vás okolí nechce vidět nebo naopak je jejich péče přehnaná, kdy vás chytají a pomáhají, aniž by věděli jak. Možná by bylo lepší se zeptat člověka, zda pomoc nepotřebuje anebo vyčkat na okamžik, kdy si o ní řekne sám. Lidé ještě neumí s vozíčkáři a jinak postiženými lidmi komunikovat.

Co nejvíce vadí vám osobně?
Parkování – to je sytém, který není dotažený, když všichni invalidi mají vyhrazená společná místa. Přitom člověk s poruchou sluchu nepotřebuje parkovat u vchodu, klidně pár metrů dojde. Naopak člověk na vozíku potřebuje místo jinak uzpůsobit než ti s jiným postižením. My potřebujeme více prostoru kolem sebe a spoustu jiných věcí, které zde nejsou přizpůsobené.

Jezdíte po Praze městskou ­dopravou?
Málokdy. Jak objíždím partnery, najedu přes den klidně i přes sto kilometrů a hromadnou dopravou bych to nezvládl. Není to výmluva, je to tak. Nemám problém jet metrem či tramvají, jen to nezvládám časově.

Vyzkoušel jste si tedy, že se sám dostanete do tramvaje…
Ano, akorát ne vždy nastoupím nebo vystoupím na místě, kde potřebuji. Tyto věci si musím dopředu hodně naplánovat. Například jak říká mluvčí Tap Tapu Ladislav Angelovič, invalida na Invalidovně nevystoupí. Ale stejný problém mají i starší lidé a maminky s kočárkem. Myslíte si, že metro je bezbariérové? Mezi nástupištěm a vlakem je schůdeček a mezera patnáct až dvacet centimetrů. Pokud na tom není vozíčkář fyzicky dobře, tak se do vlaku sám nedostane.

A jaká místa jsou v Praze nejpřístupnější?
Záleží, co koho baví, na co má chuť. Mohu doporučit hvězdárnu v Ďáblicích, která je bezbariérová. Anebo já mám velké děti, tak když ony jdou na kolečkové brusle, já za nimi jedu na vozíku a odpichuji se hůlkami. A na to je úžasná Ladronka. Také bych rád zmínil Staroměstskou radnici, kde se dostanete výtahem až nahoru, to samé platí pro Žižkovskou věž.

Za své aktivity jste získal už mnoho cen, jak vysoko stojí ta od Prahy 6?
Pro mě to je obrovské vyznamenání. Já tušil že ji dostanu a řeknu to, jak jsem to cítil – rutinní cena. Ale když jsem si pro ni přišel a viděl jsem, mezi jak nádhernými lidmi jsem usazený, že vedle mě sedí manželka a příbuzní generála z druhé světové války, dcera Věry Čáslavské, paní velvyslankyně Maroka, tak teprve tam mi došlo, jakou má ta cena obrovskou hodnotu, jaké je to pro mě vyznamenání a také jaké je pro mě zavazující.