Jiří Anderle – Čas je nad zlato

náhled souboruOd roku 2006 je čestným občanem Prahy 6. Považuje to za zavazující, neboť stejný titul získaly i mnohé další velké osobnosti, kterých si nesmírně váží. Podobně zavazující byl pro něj i projekt ve Ville Pellé. „Zajásal jsem tehdy, že mohu svou Africkou sbírku v Pelléovce vystavit. Měl jsem pocit, že jsem byl obdarován tím, abych něco daroval lidem. Bylo to pro mě obrovské štěstí, protože člověk si vezme do hrobu jen to, co rozdal,“ říká grafik, malíř, ale i autor rozhlasových vzpomínek Jiří Anderle.

Máte rád traktory?
Ano, mám. Když jsem byl malý, tak u nás na vesnici byl takovej krampl, staričkej, oprejskanej, zelenej a na motoru měl nápis JOHN DEERE. Ve válce na něm bylo naházené seno a sláma, protože nebyly pohonné hmoty. Ale po válce, když vyjel, tak jsme všechny děti z Pavlíkova za ním utíkaly. On rachotil, vypadalo to, že se se hned rozsype, ale byl to dříč, oral, plužil a ta čerstvě vyoraná zem za ním se leskla a voněla. Bylo jaro a po válce a byl to nezapomenutelný zážitek z dětství.

Ptám se proto, že nechybělo mnoho a mohl z vás být traktorista…. Ale vystudoval jste Akademii výtvarného umění, obor malířství a grafika…
Třídní učitel rakovnické měšťanky, protože zřejmě rozpoznal můj talent, mi řekl: ty nepůjdeš ani na horníka, ani na traktoristu, ale budeš studovat malířství. Tak jsem se z vesnice přesunul do velkoměsta, což bylo také nezapomenutelné, protože v Praze roku padesát jedna zářil jediný neon, to byla otáčející se labuť na obchodním domě Bílá labuť, a pak ještě někde svítilo ´proletáři všech zemí spojte se´.

Hned jste se nastěhoval do Prahy 6?
Ne, ale kupodivu za rohem, kde dneska bydlím, žil tehdy můj třídní učitel – profesor Balaš –, který pocházel z Rakovníka, což je šest kilometrů od mého Pavlíkova. Věděl, že jsme krajané, tak mi poskytoval takovou doložku nejvyšších výhod. Vyznamenával mě třeba tím, že mi dal deset korun a řekl, skoč mě do lékárny pro prášky na bolest hlavy. To byla velká čest a kluci z Prahy mi to záviděli.

Sice jste vystudoval grafiku a malířství, ale nastoupil jste do Černého divadla Jiřího Srnce jako technik…
To bylo nádherné zřetězení náhod a tady se ukazuje, jak je důležité poznat ve správný čas správné lidi – naše životy visí na pavučinkách náhod. Jiří Srnec, s kterým jsem se znal už z grafické školy, zakládal Černé divadlo a vzal do něj za herečku moji dívku Miladu – moji první lásku a dnes mou ženu – a mě nabídl místo jevištního technika, tedy kulisáka.

Takže to nebylo nějaké nouzové řešení, protože jste nemohl tvořit…
Ne, naopak, to byl dar! Jak jsem si uvědomil až později, mladý kluk se s výtvarným vzděláním těžko uživí. A já jsem měl díky Černému divadlu před sebou nádherných osm let, kdy jsme jezdili po světě, hráli jsme ve všech významných ­divadlech a ve světě jsem přišel do kontaktu s tím nejsoučasnějším světovým uměním. Tuto výhodu neměl nikdo z mých spolužáků. Navíc, což jsem si uvědomil až později, jsem během působení v tomto divadle měl dostatek vol­ného času, abych ho mohl věnovat výtvarné-
mu umění.
K působení v divadle Jiřího Srnce se vztahuje i soukromá otázka: Proč jste si svou manželku vzal na australském turné a nepočkal na návrat domů?
Chodili jsme spolu už deset let a v Austrálii jsme tehdy byli na dlouhém čtyřměsíčním turné. Potkali jsme tam velice sympatického vyslance v Sydney, kterému jsme se zmínili, že bychom se chtěli vzít. On se této myšlenky chytl a řekl, že by nás oddal velmi rád, ale že musíme mít všechna povolení z Prahy a že to tedy zařídí. Udělal to a na konec se to stihlo skoro na poslední hodinu našeho pobytu v Sydney. Řekli jsme si tedy, proč ne. Ani já, ani manželka nemáme rádi honosné oslavy a alespoň jsme rodičům ušetřili starosti s tím, že nám nemuseli vystrojovat svatbu.

Austrálie však pro vás byla důležitá i tím, že jste zde v muzeích začal studovat etnické umění australských domorodců a kmenů Oceánie, které pak mělo velký vliv na vaše další dílo. Kdy vás začal tento svět fascinovat?
Zaujaly mě tam malby australských domorodců, to jsou z dnešního hlediska nesmírně moderní díla. Protože jak například napsal Egon Schiele, když viděl reprodukce dvacet tisíc let starých fresek z Altamiry, umění nemůže být moderní, protože umění je věčné. A před malbami australských domorodců jsem si uvědomil, jak jsou nesmírně současné a že se z nich mohu poučit. Šel jsem hned do obchodního domu pro výtvarné potřeby a přivezl jsem si z Austrálie první cyklus svých děl, kterému říkám Australský cyklus, v němž už byly figurální náměty. Na další turné do Německa jsem si už bral grafickou desku a v divadelních šatnách a hotelových pokojích jsem vyrýval celé grafické cykly.

Přesto jste po osmi letech Černé divadlo, kde už jste v té době působil jako herec-mim, opustil. Proč?
Musel jsem přijmout práci, kterou nelze odmítnout. Jiří Trnka byl jmenován profesorem na UMPRUM a chtěl mě tam jako asistenta. Vydržel jsem tam čtyři roky, protože pak přišla invaze vojsk, normalizace a strašný tlak na to, abych vstoupil do KSČ a já si v duchu říkal: kamaráde, tohle jako starý skaut udělat nemůžeš. Mezitím Jiří Trnka zemřel a školu převzal profesor Sklenář. Tak jsem v roce sedmdesát tři odešel a bohužel tam zanechal posluchače, kteří byli vynikající.

Pokud se podíváme na názvy vašich výtvarných cyklů, ty první měly takové optimisté názvy – Vesnické tancovačky, Australský cyklus, předposlední Maminka. Poslední dvě se jmenují Trapné scény a Lhostejnost. Dílo většinou vyjadřuje postoj autora ke světu, platí to i tady?
Přemýšlím, proč se to tak stalo. Zrovna nedávno mě navštívili přátelé, kteří se stěhují z Moravy na Nový Zéland, protože – jak říkají – to tu není k životu. Lidé jsou u nás na sebe zlí, podrazácký, závistiví. A ten kamarád mi přinesl ukázat svou sbírku mých grafik, jestli se na ni nechci podívat. Nechtěl jsem. Vždy jsem kreslil a maloval to, čím jsem žil. A to byly grafiky z období totality, do nichž se vpisovala tísnivá atmosféra té doby.
Byla doba totality tísnivější než současná doby lhostejnosti a nehezkých mezilidských tahů?
Víte, že jsem o tom ještě nepřemýšlel? Mám pocit, že nyní prožíváme zlatý věk, máme se velmi dobře. Už jen z toho důvodu, že zde sedmdesát let nebyla válka. Proto nyní pracuji na cyklu Zlatý věk. Bohužel lidé poznají, že se měli dobře, teprve až dojde ke změně. Pak si řeknou, my jsme si žili tak dobře, a nevážili a neradovali jsme se z toho. Ale myslím, že to je asi v naší národní povaze: reptat, stěžovat si, nenávidět…

Když jsme u toho zlatého věku, čeho si nejvíce ceníte...
Víte, co je nad zlato? Čas! Mně je osmdesát dva let a musím ten čas úzkostlivě střežit, neboť mám rozpracovaný tento cyklus, rozepsáno několik knih, roztočený rozhlasový pořad.

Kterého svého díla si nejvíce ceníte? Je nějaké, které jste odmítl prodat?
Pravděpodobně nikdo nemohl udělat to, co já. Vždy mě živila grafika, tak já mám své obrazy – až na vzácné výjimky – všechny doma. Nikdy nepovažuji obraz za dokončený, ale jen za opuštěný. Když začnete malovat, obraz vám roste pod rukama, máte z toho obrovskou radost, pak přijde vrchol a najednou stojíte před obrazem a víte, že už inspirace vyhasla. Pak je dobré dílo otočit ke zdi a čekat, až vás něco opět napadne. To dělám nyní často, že vezmu starý obraz a předělám ho. Bohužel se nedozvím, zda je to dobře nebo špatně. Malíř nemá šanci se dozvědět za svého života, jak bude jeho dílo přijato. Je dokázáno, že trvá až sedmdesát let, než opadnou všechny modní trendy, až pak je poznatelné, jaké dílo malíř udělal.

Které své dílo máte nejraději?
To jsem přišel do New Yorku – to bylo ještě v době, kdy se tam dalo jet, aniž byste se musel zouvat na letišti, myslím někdy v roce devadesát tři – a v metropolitním muzeu, což je velechrám umění, byla výstava Mistrovská díla – kresby a grafiky posledních pěti století. Procházel jsem těmi sály, byli tam nádherní Dürerové, Goyové, Rembrandtové... Najednou vidím Picassa a vedle něho visela moje grafika z cyklu Zavřené dveře.

Vy jste o tom nevěděl?
Ne, nevěděl. Je pravda, že v amerických muzeích jsem zastoupen ve všech. Třeba v Chicagu, pokud vím, mají asi osmdesát mých grafik, v pražské Národní galerie dvě... Holt doma není nikdo prorokem.

Opomenuli jsme ještě jednu část vaší tvorby, a to jsou rozhlasové pořady Láska za lásku…
Dělám všechno, co mě vybaví. Pořad Láska za lásku běží už dvacátý první rok, nyní se vysílají reprízy v neděli od 18 hodin na Českém  rozhlasu Dvojka. Když ty pořady namlouvám na mikrofon, dávám sám sobě dar, že mohu znova prožít tu jinou dobu, dětství na vesnici, kdy se ještě ctila mravnost.

Co pro vás znamená Praha 6?
Prahu 6 jsem vždy miloval, protože to byla čtvrť se svou vznešenou atmosférou a funkcionalistickou architekturou. Nejprve jsem krátce pobýval v internátu v ulici Studentská, už to byl krásný zážitek, pak – i když jsem bydlel jinde – jsem zde navštěvoval svého profesora, který tehdy bydlel v ulici hned za rohem, kde dnes žiji já.

Od kdy tady tedy bydlíte?
Ještě dneska mi z té doby běhá mráz po zádech. Náš dům se kolaudoval 10. listopadu 1989. O sedm dnů později hlásila Svobodná Evropa, že na Národní třídě jsou demonstrace, tak jsem s tím tranzistorem šel na střechu, odkud je trochu výhled na město, zda něco uvidím nebo uslyším. A zůstal jsem přimrazeně hledět na nebe… Víte, během cestování s Černým divadlem viděl egyptské pyramidy, nejkrásnější pláž na světě v Austrálii, Broadway, Eiffelovku. Jediné, co jsem si přál vidět a nikdy neviděl, byla polární záře. A toho 17. listopadu na obloze byla. Nikdy nezapomenu na ty nádherné purpurové a tyrkysové závoje. Od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Přemýšlel jsem, co nám chce tím zjevením říct.

Třeba, že se budou dít věci…
Ano, děly se věci. O pár týdnů později mi volají z Hradu, že chce se mnou mluvit pan prezident. A Václav Havel mě prosil, ať mu přijdu pomoc vybrat koberce do pracovny. My jsme se znali z divadla, on byl kulisák u činohry, já kulisák u Černého divadla a Olinka nám dělala garderobiérku. A Václav Havel si pamatoval, že kdysi bylo moje hobby kavkazské geometrické koberce, které jsou nádherné. Jednou jsem je pomáhal u Havlů třídit, které dostane jeho bratr Ivan a které zbudou Václavovi. Vidíte, já na to zapomněl, on si to pamatoval. Byla to krásná atmosféra, kdy jsem byl každý den na Hradě a můj kamarád byl prezident. Všichni jsme tenkrát byli plní nadějí...