Rozhovor s Alexejem Kelinem

Člověk si nemůže vybrat ani zemi, ani rodinu, v níž se narodí. Jsi-li svědkem nějaké lumpárny a držíš hubu, tak jsi spolupachatelem. Nestačí být slušný, musíš proti ní také něco dělat, nebo to aspoň zkoušet. To vštěpoval otec Alexeji Kelinovi. A on rozhodně o nepravostech ruského režimu nemlčí.

Před třemi roky jste se účastnil ceremoniálu u pamětní desky věnované občanům, které v květnu 1945 pozatýkala sovětská kontrarozvědka SMERŠ. O hrůzách ruského režimu jsme tehdy mluvili v minulém čase a nikoho nenapadlo, že Rusko opět bude zabíjet a unášet lidi. Nebo vy jste takové tušení měl?
Bohužel jsem to tušil už tenkrát, protože se jedná o podstatu říše zla a ta nemůže být jiná. S Putinem jsem se setkal vícekrát, ale osobně jsme spolu mluvili jen dvakrát – v roce 2010 na Valdajském klubu a v roce 2006 tady na Hradě. A pokaždé to byl úplně jiný člověk. Tehdy jsem začal přemítat, zda něco není na té teorii o jeho dvojnících.

A k čemu jste došel?
Pak jsem se seznámil s ruským premiérem Michailem M. Kasjanovem, který s ním spolupracoval a znal ho velice důvěrně. Vysvětlil mi, že je to skutečně člověk, který umí dokonale předstírat a manipulovat s lidmi a léčí si celoživotní komplexy z dětství a mládí. Dokonce Kasjanovovi dokázal předstírat, když byl v roce 2000 zvolený poprvé prezidentem, že je demokrat a že budou dělat demokratickou reformu a Rusko povedou civilizovaným směrem. Nešlo tedy o to, že by to byli dvojníci, ale jak Putin postupně upevňoval svou moc, ztrácel potřebu něco předstírat a kamuflovat. Nyní se projevila jeho skutečná pravá tvář a podstata. Říše zla byla vybudovaná už před sto lety a mezi tím se jen zdokonalovala. Už to stálo miliony životů. Současná situace na Ukrajině není žádnou novinkou.

Může za tento vývoj, že Rusku chybí jakákoli zkušenost s demokratickým systémem, který jsme si třeba my vyzkoušeli mezi světovými válkami?
Když jsem byl v srpnu 1991 v Rusku na prvním setkání potomků migrantů, pokusili se kágébáci organizovat puč k potlačení demokratických změn. Po jeho porážce nás zastavovali lidé a říkali, jak jsou rádi, že se zbavili komunistů a jak vybudují demokratický stát. Prosili, pomozte nám akorát s tím, abychom neopakovali vaše chyby. Pošlete nám experty, kteří s demokratickými reformami pomohou. Ovšem místo těchto expertů poslal Západ zástupce nadnárodních firem, kteří přijeli takzvaně lovit rybky v kalných vodách. Tehdy byl postsovětský stát v rozkladu a velmi dobře se uplácelo. Výsledkem byl totální krach ekonomiky. Když jsem tam byl po dvou letech, lidé si tam sázeli na balkonech ředkvičky, aby měli co jíst. Stará paní učitelka prodávala v podchodu ošlapané sandály – na otázku proč? mi odpověděla, že už tři čtvrtě roku nedostala důchod a nemá co jíst. Takto přišla celá jedna generace o víru v demokracii. Hrozilo, že opět dojde ke krvavému převratu, a bylo třeba najít obětního beránka místo Jelcina. Tím měl být Vladimir Vladimirovič Putin, který byl velmi snaživý a všude se dral. Nejprve měl nahradit Jelcina a poté vyhrát volby. Tehdy ještě předstíral, že je velký demokrat.

Nyní už nic nepředstírá a zabíjí civilisty na Ukrajině. Pomohlo by jeho – a teď nespekuluji o způsobu – jeho odstranění?
Problém je v tom, že i kdyby k jeho odstranění došlo, tak to ještě nic neřeší. Západní civilizace dala Putinovi dvacet let na to, aby vybudoval systém prorostlý korupcí. Střední třída, která ve všech normálních zemích vzniká z těch nejschopnějších lidí, kteří dokážou něco tvořit, z toho zbohatnout a z nichž pak bohatne i stát, je v Rusku nahrazena střední třídou vzniklou na základě naprosté loajality k vůdci. Systém v Rusku je zcela prorostlý korupcí a lidé toho o sobě hodně vědí, mají na sebe kompromitující materiály. I kdyby občané Ruska uvěřili, že je možné, aby tam proběhly poctivé nezfalšované volby – a tomu dneska nikdo nevěří –, pak by se jen vyměnil parlament. Ale vyměnit celou strukturu justice, soudnictví, policie, státní správy je proces minimálně na dvě generace.

Máte ještě nějaké příbuzné v Rusku nebo na Ukrajině?
Vůbec ne. Moje matka se sice narodila v Kyjevě, ale v české rodině. V období před bolševickým pučem lidé emigrovali opačně, z Rakouska-Uherska do Ruska. Díky reformám tam bylo snazší zbohatnout. Tehdy se od nás odstěhovalo osmdesát až sto tisíc lidí, byli to jednak zemědělci, ale také odborníci, technici, průmyslníci nebo učitelé. Takto přišel do Ruska i můj děd, spolu s houslistou Ševčíkem do angažmá petrohradského divadla. Děd poté vyhrál konkurz na místo ředitele kyjevské konzervatoře, zůstal tam, vzal si českou manželku, učitelku matematiky na gymnáziu a narodila se moje matka a její tři bratři. Otcovi kozáčtí předci doplatili na systematickou genocidu kozáckého národa.

Jak a kdy se dostali zpět do Prahy?
Z třech matčiných bratrů jeden zahynul v občanské válce, druhý se před ní s matkou a rodiči ukrýval na dače na venkově a třetí odešel s legiemi přes Sibiř kolem celého světa, až se dostal do Prahy. A tady dělal všechno pro to, aby se mu podařilo rodinu zachránit. Získal pro ně domovské právo v Tursku, odkud rod pocházel, a podařilo se je vytáhnout na poslední chvíli, kdy to ještě v rámci ruské pomocné akce šlo. Dědovi tehdy bylo šedesát čtyři let, živil se hodinami klavíru a poté se stal jedním z prvních zaměstnanců Československého rozhlasu – Radiožurnálu. Hrou na klavír prokládal jednotlivé příspěvky ve vysílacím stanu v Letňanech.

Co byla ruská pomocná akce?
V rámci masarykovské pomocné akce tady vznikly studijní programy pro ruskou inteligenci. Některé byly až naivní, protože tady byla právnická fakulta, kde se vyučovalo právo ruského státu, který už neexistoval. Masaryk byl velký idealista, který si myslel, že bolševik musí nutně zkrachovat, a pak se do země vrátí tato inteligence a vybuduje nový stát. Praha tehdy byla označována jako ruský Oxford. Páni profesoři, kterých sem přijelo velké množství, si postavili jako družstevníci několik domů, jeden z nich právě v Rooseveltově, tehdy Bučkově ulici.

Ruský Oxford je zajímavé označení pro Prahu. Zasloužila si ho?
V těch domech v Rooseveltově ulici žil například Alexej Štěpanovič Lomšakov, kterému se říkalo motor ruské pomocné akce, neboť to byl známý odborník na parní kotle. V roce 1900, dávno před tím, než utekl do Prahy, získal zlatou medaili na výstavě v Paříži. Pak působil jako profesor na ČVUT, pracoval pro plzeňskou škodovku a pro ni vymyslel spoustu patentů. V jeho bubenečském bytě se tehdy scházela elita ruské emigrace. Anebo se málo ví o Konstantinu Kareninovi, to byl učitel zpěvu, který udělal z Karla Gotta slavného zpěváka. A mohu-li přidat ještě jednu osobnost, tak to byl Petr Milovidov. V rámci masarykovské pomocné akce dostal stipendium na Karlově univerzitě, kde potom po absolvování zůstal pracovat v slavné laboratoři buněčně fyziologie. Byl vybrán na stáž do Pasteurova institutu v Paříži a poté dostal nabídku, aby tam pracoval. Odmítl ji s tím, že se chce vrátit do Prahy, protože ji považuje za svou novou vlast. Když v roce třicet devět zavřeli Němci vysoké školy, dostal nabídku, aby přednášel na německé univerzitě, odmítl to.

Odtud tedy název profesorský dům?
Ano, v suterénu toho domu vznikla takzvaná sborovna, v níž se tito profesoři scházeli se svými studenty. A když byl v roce čtyřicet pět zlikvidován pravoslavný chrám ve svatém Mikuláši na Starém Městě, tak část jeho zařízení se podařilo zachránit a převézt právě sem. Poté z toho vznikla kaple. Ale lidé, kteří se do těch domů po pozatýkaných a vyvražděných profesorech nastěhovali, nechtěli, aby se tyto události nějak připomínaly. Nevím, proč jim to tak vadilo, ale dělali vše pro to, aby ta kaple byla zavřená. Je to smutná historie.

Dnes slouží na šestce jako kaple bývalý autosalon.
Který byl před tím obchodním centrem. V České republice působí dvě pravoslavné církve. Jedna českých zemí a Slovenska. Původně byl pro potřeby pravoslavných poskytnut chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí a chrám v Resslově ulici. Poté si postavili ruští emigranti a studenti kapli na Olšanských hřbitovech, která měla sloužit pouze pro zádušní mše na nově vzniklém pravoslavném hřbitově. Ovšem v posledních letech se tam začaly dělat ony křty motorek, v kryptě – kde je mimo jiné i naše rodinná hrobka – se konaly žranice na hrobech, a vůbec jim nevadilo, že jsou zády opření o náhrobní desku doktora Kramáře a jeho manželky. Modlitebna na šestce, která vznikla, aby ambasáda nemusela pouštět lidi do areálu velvyslanectví, ale patří pravoslavné církvi moskevské patriarchie. Ta má svého oficiálního představitele v Karlových Varech. Je to Nikolaj Liščeňuk, student mého přítele profesora Zubova. Otec Liščeňuk měl nápad, že by se ta budova měla přestavět, aby nevypadala jako autosalon, navrhoval byzantské kopule, ale snažil jsem se mu to rozmluvit, že to rozhodně nevyvolá sympatie na české straně. Že by byl vhodnější nějaký zajímavý architektonický styl. A tím to skončilo. Oba jsme se ale shodli, že je důležitý obsah toho místa, nikoli forma.

Už jste to zmínil, že vaše rodina přišla do Prahy v rámci takzvané ruské pomocné akce, kterou zorganizovala masarykovská republika na záchranu ruské inteligence. Hodně těchto rodin se tehdy usadilo v Bubenči. Je mezi nimi i nyní nějaká soudržnost či spojení?
Ono jich moc nezbylo. Protože v roce čtyřicet pět sem přišel SMERŠ, tedy zvláštní sovětská kontrarozvědka, a začalo jejich hromadné zatýkání. V Praze 6 je jedno naprosto šílené místo, Dělostřelecká 11, odkud to vše vypuklo. Původně tam sídlilo gestapo, poté SMERŠ, byli to prostě kolegové. Tam třeba zavraždili konzula Rafalského, což byl skvělý a mimořádný člověk, kterého pravděpodobně vyhodili z okna.

Patříte mezi uznávané historiky, ale studoval jste na ČVUT…
Historikem jsem nikdy nebyl. Po maturitě jsem měl špatný kádrový profil, tak jsem si ho musel vylepšovat v kovárně. Po roce jsem šel za okresním školním inspektorem se zeptat, zda už mám správný kádrový posudek a zda mohu jít studovat. Vyhodil mě, že se odtahuju od dělnické třídy a štítím práce. Rodina rozhodla, že tedy pojedu za bratrem, který se vypracoval na lékaře ORL kliniky v Bratislavě, přeci jen tam nebylo tolik vidět. Tam jsem si dovolil na skupinu chlapů, kteří přepadávali večer v parku randící páry. Věřil jsem si, protože jsem byl krajský přeborník v řecko-římském zápasu. Jenže jeden z nich mě bodl nožem do zad. Když na mě čekali podruhé, místní strážníci usoudili, že mě nejsou schopni ohlídat a že se mám prý odstěhovat zpět do Čech. Řekl jsem jim, že k tomu ale potřebuji doporučení ke studiu, a tak mi ho vydali. Dostal jsem doporučení na průmyslovku v Panské ulici, pak jsem nastoupil na ČVUT a začal pracovat ve Výzkumném ústavu telekomunikací. Jenže to už jsem měl rodinu a vyměnil jsem zajímavou práci za lépe placenou v Dálkovém telekomunikačním uzlu Praha. Jenže po sovětské okupaci v srpnu 1968 a následujících „prověrkách“ jsem nesměl pracovat ani tam.

Nikdy vás nenapadlo jít studovat historii?
Nikoli, mně stačila ta praktická, kterou jsem znal od otce.

Ale ani váš otec nebyl historik, ale lékař. O čem jsou jeho paměti, které nyní připravujete do tisku?
Můj táta byl skvělý vypravěč, všechny návštěvy, ruské i české, se ho vyptávaly na historky ze studií, občanské války, Istanbulu a říkaly, že by se měly sepsat. On jim odpovídal, že na to nemá čas, že musí léčit lidi a maximálně zvládne napsat nějaké verše. V roce šedesát sedm až osm se přidala i matka s tím, že by bylo dobré jeho paměti zachovat. A nabídla se, že když jí bude diktovat, ona to sepíše na stroji. Takto vzniklo osm set osmnáct stránek rukopisu. Pak přišel rok šedesát osm a otec už to nedokončil. Nejprve jsem to začal překládat pro svá vnoučata, ale nyní to díky bohu vyjde knižně.

Říkáte, že je překládáte, vy jste doma mluvili rusky?
Doma jsme měli na dveřích ceduli: v tomto domě se mluví pouze rusky. Návštěvy na to koukaly divně, ale otec je upozorňoval, že pro ně to neplatí. Říkal, že se nebojí, že bych se nenaučil česky, když tady žijeme, ale že nechce, abych ztratil kontakt s ruštinou. Věřil, že se to tam jednou tak zlepší, abychom se mohli vrátit domů.

To ale není jediná kniha, pod níž budete podepsán. Jste také spoluautorem Dějin Ruska. Jak jste se dostal k jejich přípravě?
Přes emigrantskou organizaci NTS jsem se seznámil s Andrejem Borisovičem Zubovem a celou řadou dalších lidí, kteří později pomáhali Solženicynovi, když měl napsat Nové dějiny Ruska. Původně byly plánovány jako středoškolská učebnice. Ale protože Solženicynovi už nesloužilo zdraví, vyžádal si na jejich přípravu profesora Zubova. Ten v tom viděl obrovskou příležitost, protože všechny dějiny sepsané ve dvacátém století byly tendenční nebo komunistické. A protože šlo o velmi široké téma, tak rozdělil jednotlivé kapitoly lidem podle toho, co znají. Zavolal mi s tím, že znám masarykovskou pomocnou akci, jsem jejím důsledkem, a navíc jsem z kozácké rodiny, tak zda bych si troufl na tato dvě témata. Jenže každý z těch čtyřiceti jedna autorů toho napsal štos a už to nebylo na učebnici. Zubov se tedy s autory dohodl, že je škoda to zahodit, a zda souhlasí s tím, že to upraví do knihy. V češtině už vyšly dva díly.

Jak vnímají současnou situaci ve světě Rusové žijící v Praze a České republice?
Jsou rozdělení. Já se několikrát pokoušel, aby ruská komunita navázala na tu prvorepublikovou migrační, ale bylo mi vytknuto, že zastupuji pouze úzkou skupinu lidí. Jako všude i u nás je mezi Rusy spousta lidí myslících a je tady spousta lidí, kteří podléhají putinovské propagandě. Ta je velice toxická, dokonce lidé chytří a mimořádně inteligentní, pokud jsou jejímu vlivu podrobeni 24 hodin denně, podlehnou. Ale nemůžete je soudit českýma očima. Za to, že oni v Praze protestují proti Putinovi, se jim mohou doma mstít na rodině. Za vystoupení proti válce je dnes sazba patnáct let. Můj přítel Andrej Zubov, kterému je sedmdesát let – já na něj zprostředkoval kontakt do českých médií, kde vystupuje a věci správně pojmenovává – tvrdí, že se takového trestu nebojí. Podle něj současný režim tak dlouho nevydrží.