Úřad městské části Praha 6 - výtisk z oficiálního webu radnice


Stránky MČ Praha6

Infolinka
COVID-19 / KORONAVIRUS : : kompletní a průběžně aktualizované informace
Úvodní stránka ›› Radnice ›› Oblasti působnosti ›› Bezpečnost ›› Nepřehlédněte ›› Lidé na okraji společnosti ›› detail/podstránka

Lidé na okraji společnosti...

Zapáchají, otravují, obtěžují, somrují, žebrají, urážejí, kradou, pokřikují, popíjejí, vyžadují, povalují se, rvou se… Bezdomovci, houmlesáci, bezdomky, bezďáci, smradláci, socky…

Lidé bez střechy nad hlavou, lidé bez přístřeší. Lidé, kteří nemají svůj domov. Lidé, kteří nevědí, kam večer hlavu složí a kde budou spát. Lidé, kteří nevědí, jestli přežijí další mrazivou noc. Lidé, o nichž se na rodinných sešlostech nemluví a rodina předstírá, že na ně dávno zapomněla a nikdy neexistovali.

Lidé, kterým tluče srdce stejně jako nám ostatním. Mnozí měli rodiny, měli svoje sny a plány, měli nějaký majetek. Měli někoho, koho měli rádi a kdo měl rád je. Dnes se jejich život vejde do několika igelitových tašek nebo jednoho batohu a plány sahají k příštímu nákupu krabicového vína. Nemají přátele. Nevědí si rady sami se sebou. Nepotřebují diář, protože nevědí, co bude pozítří. 

Každoročně vydává Centrum sociálních služeb HMP brožuru „V Praze doma bez domova – pouliční průvodce Prahou“. Jsou zde uvedené desítky, možná stovky institucí, které chtějí a mají lidem pomáhat.

Například jen rubrika Sociální poradenství zabírá 23 stránek… Existují poradny pro seniory, pro osoby, ohrožené sociálním vyloučením, domácím násilím, návykovými látkami, alkoholismem, rozpadem rodiny, gamblerstvím a vůbec vším možným i nemožným. Existují různé plány sociální politiky a akční nebo komunitní plány mnoha velkých měst, které se zabývají prevencí a řešením sociálně patologických jevů. Víte, že v Praze třeba existuje cca 15 různých telefonických linek důvěry?

Při listování touto knížečkou jsem si vzpomněl na sociologickou publikaci „Jak si lidé hrají“ a zde popsanou hru Sociální případ, z níž vyjímám:

„… Slečna Beránková byla zaměstnána jako sociální pracovnice u dobročinné instituce, jejímž posláním (na něž dostávala státní podporu) byla ekonomická rehabilitace sociálních případů – tato instituce jim měla poskytnout pomoc při hledání a získání zaměstnání. (…) Slečna Beránková začala po klientech vyžadovat plnění dohodnutých kroků a pokud klient dohody nedodržel, nepřiznala mu finanční podporu. Klienti přecházeli k jiné agentuře a slečna Beránková se nyní ocitla v nebezpečí, že své zaměstnání ztratí, protože hrozilo, že instituce přijde o státní subvence z důvodu úbytku klientů (…)

Mezi sociálními pracovníky a klienty organizace existovala totiž tichá domluva v následujícím smyslu:

Poradce: „Vynasnažím se, abych vám pomohl (za předpokladu, že si nepolepšíte).“

Klient: „Budu hledat zaměstnání (za předpokladu, že si je nemusím najít).“

Poruší-li klient dohodu tím, že si polepší a práci najde, dobročinná organizace ztrácí zákazníka a klient ztrácí výhodu finanční i materiální podpory. Pokud obě strany dodržují pravidla hry, dosáhnou vždycky toho, co chtějí: klient dostává nadále podporu a agentura na oplátku dostává státní subvence na platy zaměstnanců i na svůj provoz…“ 

(Eric Berne: Jak si lidé hrají, kapitola Myslím to s vámi dobře, nakl. Svoboda, 1970)

                                                                                                                                                                 

Přes existenci mnoha různých poraden a narůstající počty sociálních pracovníků se zdá, že počty bezdomovců, obětí domácího násilí, narkomanů, alkoholiků, rozvedených, gamblerů a vůbec všech možných i nemožných skupin na okraji společnosti přibývají.

Tento článek se má však zabývat jen jednou takovou skupinou sociálně vyloučených – bezdomovcům.

Kdybychom chtěli najít první bezdomovce, asi bychom museli začít Adamem a Evou, které Hospodin vyhnal z ráje…

Byli tady vždy…

Bylo by chybou myslet si, že tato sociální skupina se v našich zemích objevuje až po roce 1989. Vždy mezi námi žili ti, kteří se z nějakého důvodu odmítali podřídit většinovému způsobu života. Lidé na okraji společnosti tady byli vždycky, za každého společenského a ekonomického řádu, za každého režimu, za každého krále i každého prezidenta.

V představách lidí byl dříve pozitivně hodnocen usedlý způsob života, dlouhodobé zapuštění kořenů na jednom místě a v téže pospolitosti, protože pocit řádu a společenské bezpečnosti byl založen na pokrevních poutech a sousedských vztazích. Přirozeným stavem je pobyt na rodném území, kde hroby předků vytvářejí kontinuitu bytí. S člověkem ve vyhnanství a bez domova se mohlo zacházet jako s vlkem a jeho zabití se považovalo za přiměřenou obranu. Už v kronikách raného středověku je popsána existence špatných lidí, kteří nemají stálé bydliště ani žádný majetek, který by bylo možné za jejich provinění zkonfiskovat a kteří se potloukají po lesích.

Postupem doby se objevovala snaha tento jev nějak řešit. Částečně zřizováním nocleháren a útulků nebo zavedením tzv. „domovského práva“, které umožňovalo občanům žádat o pomoc obec v případech, kdy životní situaci nebyli schopni zvládnout sami. Jindy represemi, např. ustanovení rakousko-uherského zákona č. 89/1885 trestalo tuláctví: Kdo bez zaměstnání a práce se potuluje nemoha prokázati, že má prostředky ku své výživě nebo že jich poctivě nabýti hledí, budiž potrestán jako tulák. Trestem jest tuhé vězení od jednoho až do tří měsíců.

K velkým migračním vlnám, a tím i k vytváření velkých skupin tuláků, resp. bezdomovců, docházelo v době velkých politických a ekonomických změn, ať už to byla kdysi kolonizace nových území, doba rozvoje měst, zrušení nevolnictví nebo později průmyslové revoluce a hospodářské krize.

Existují dobové fotografie z českých zemí z počátku 30. let, zachycující přebývání nezaměstnaných na všech myslitelných místech. Po požáru stohu v Malešicích r. 1931, kde uhořelo několik osob včetně dětí, bylo místní četnickou stanicí uvedeno, že ve stohu obvykle nocovalo až čtyřicet osob, jež neměly střechu nad hlavou, mezi nimi i šestinedělka s kojencem.

… byli i v Československu

V rozporu s většinovým míněním je třeba uvést, že problematikou bezdomovství v Československu se zabývalo ministerstvo práce a sociálních věcí již v roce 1969. Do legislativy byl zakotven pojem „společensky nepřizpůsobený občan“, následně vznikl institut sociálních kurátorů na každém pražském obvodním národním výboru (resp. na okresních NV).

Společenská nepřizpůsobenost byla definována jako stav, kdy určitá osoba nebo celé skupiny osob nejsou schopny zachovávat právní a morální normy společnosti. Uvádělo se, že hlavními projevy nepřizpůsobenosti je zločinnost, alkoholismus, prostituce, narkomanie apod.

Denní tisk se samozřejmě těmto tématům nevěnoval, ale sociální pracovníci a sociologové si existenci bezdomovství uvědomovali a živě o něm diskutovali v odborném tisku, hlavně v časopise Sociální politika, vycházely i publikace typu Práce sociálních kurátorů (1971) nebo Péče o společensky nepřizpůsobené občany (1974).

Prvotní obecné vymezení občanů společensky nepřizpůsobených znělo:

a) propuštění z výkonu trestu,

b) alkoholici, propuštění z ochranného léčení,

c) osoby, žijící v důsledku psychopatie nebo jiných okolností způsobem nedůstojným občana socialistické společnosti (prostitutky nebo dívky ohrožené prostitucí, lidé vyhýbající se práci, fluktuanti žijící příživnickým způsobem, ovšem bez pravidelných znaků trestné činnosti, tuláci, lidé bez trvalého bydliště, lidé mentálně či sociálně zaostalí).

Bez ohledu na tehdejší terminologii se v praxi uplatňovala opatření, která měla bezdomovství předcházet: každý kurátor mohl čerstvě propuštěnému vězni předepsat poukázku až na 1.000 Kčs (přibližně polovina tehdejšího průměrného platu), kurátor mohl doporučit prominutí poplatku za vystavení osobních dokladů nebo vypsat jízdenku zdarma do místa trvalého bydliště. V systému umělé zaměstnanosti bylo podnikům nařízeno přednostně do pracovního poměru přijímat propuštěné vězně. Mnoho potenciálních bezdomovců tehdy manuálně pracovalo na stavbách, kde využívalo možnosti de facto stálého bydlení na podnikových ubytovnách s cenou 90 Kčs za měsíc.

Právě propuštění vězni byli největší skupinou bezdomovců. Během pobytu ve vězení se rozvolnily rodinné vazby, manželka si našla nového partnera, děti odvykly… Frajer muž si sebral své osobní věci a odešel ze společného bytu…

První noclehárna pro pomoc v podobných případech vznikla v Praze v roce 1972 (!). Oficiální název zněl „Ubytovna pro osoby bez přístřeší“, disponovala dvanácti lůžky (v roce 1984 již 24 lůžky) a přespání vyšlo na tři koruny. Mimochodem, dodnes tato historicky první ubytovna pro bezdomovce v socialistickém Československu slouží jako azylový dům na Praze 9 v ulici Skloněná.

Po roce 1989 vzniká celá řada pomáhajících a poradenských organizací, především církevních. Jejich první pracovníci byli dobrovolníci, především z řad věřících, kteří za klienty na různá nádraží (leden 1990 – amnestie prezidenta republiky) přicházeli se srdcem na dlani a s myšlenkou, jak to teď budou dělat úplně jinak, než to doposud dělali „ti úředníci“. Výsledek? Mnoho z těchto nezištně pomáhajících skončilo bez peněz, které jim projedli nebo i ukradli ti, jimž v dobré víře a s nejlepšími úmysly poskytli přístřeší ve svém bytě. Mnoho z nich přišlo o rodinné památky a cennosti, které jim klienti z bytu odnesli, za nejbližším rohem prodali hluboko pod cenou a víc se neukázali. Mnoho z nich očekávalo vděčnost, které se nikdy nedočkalo a čelilo hlubokému zklamání. Tito dobrovolníci neuměli pomáhat hlavou, pomáhali srdcem a šli do toho naplno…

Postupem doby některá sdružení zanikla, jiná se zprofesionalizovala.

Současnost

Návrh zákona o sociálních službách definoval v roce 2001 cílovou skupinu jako: „osoby, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci, kterou nemohou řešit ani s využitím jiných systémů sociální ochrany. Tito jedinci se v nepříznivé sociální situaci nacházejí, mimo jiné, pro životní krizi, pro své životní návyky, sociálně znevýhodňující prostředí, konfliktní způsob života atd.“

Během devadesátých let vzrostly nároky na občana, a to jak v zaměstnání, tak na jeho participaci v zabezpečení svých potřeb i sociálních záležitostí, nároků, pojištění. Existuje více rizik ztráty sociálního bezpečí. Někteří obyvatelé naší republiky prostě nedisponovali a nedisponují takovými individuálními schopnostmi a sociálními dovednostmi, kterými by si zabezpečili bezproblémový soukromý život, stabilní zaměstnání a bezkonfliktní vztah ke společnosti, státu a jeho orgánům. Riziko ztráty sociální soběstačnosti je vyšší zejména u osob, které jsou zranitelné v důsledku svých osobních dispozic a osudů. Zjednodušeně řečeno: doba klade na člověka takové nároky, že si s nimi není schopen poradit, mnohdy jim ani porozumět.

I. Hradecký tvrdí, že za jednu z hlavních příčin bezdomovství nejen u nás se považuje kumulace dlouhodobě neřešených nebo nedostatečně řešených problémů a zátěžových situací, vyskytujících se v dnešním běžném životě. (zdroj: HRADECKÝ, I. – HRADECKÁ, V. Bezdomovství-extrémní vyloučení. 1. vydání.)

Dlouho a dlouho by se mohlo diskutovat o dřívější i současné bytové a sociální politice, o osobních dispozicích každého z nás, o důležitosti osobního a rodinného zázemí…

Domino

Sociální pracovníci shodně uvádějí, že spouštěcím momentem celého dominového efektu je většinou rozvod. Nejdříve se zdá rozvedenému muži všechno snadné, a tak bývalé manželce přenechává byt a jen se svými osobními věcmi se nastěhuje k nějakému známému. Vždyť počítá s tím, že zanedlouho si sežene nové bydlení. Jenže zakrátko zjišťuje, že mu příjem nestačí, protože platba za byt by mu ukrojila velikou část jeho příjmů a jemu zbytek nestačí na obyčejné živobytí. Mnoho takových mužů nemá totiž žádnou kvalifikaci nebo v dnešní době jen nějakou nevyužitelnou. Se svým kufrem obejde ještě několik známých, pak se stěhuje na komerční ubytovnu. Dávno přišel o bezpečný a soukromý osobní prostor pro sociální vztahy, ztratil přátele, rodina se s ním odmítá stýkat. Ztrácí půdu pod nohama, postupně přichází o zaměstnání, jeho příjmy se dále snižují. Pomalu, proti svojí vůli, se stává klientem sociálních organizací. Pozvolna se mu vytrácejí sociální i pracovní návyky. Rezignuje na řešení svojí situace a začne zastávat názor „mně už nikdo nepomůže“.

Další velmi ohroženou skupinou jsou mladí lidé, kteří vlivem neexistujícího rodinného prostředí strávili převážnou část svého života v dětském domově. Na konci devadesátých let sice začaly vznikat tzv. domy na půli cesty, které se této cílové skupině věnovaly, ale jejich kapacita zdaleka nestačí, a navíc mnoho bývalých obyvatel dětského domova má o reálném životě velmi zkreslené představy. Doposud vyrůstali ve skleníkovém prostředí a střet se skutečným světem mnozí neunesou.    

V odborné literatuře se uvádí jako hraniční doba jeden rok – tehdy je klient schopen se vrátit do normálního života. Čím déle na ulici, tím menší šance na resocializaci, na návrat do normálního života. Život ze dne na den, přespávání, kde se dá, žádná hygiena, žádná zdravotní péče, sociální izolace.

Pomoc této skupině „permanentních“ bezdomovců by už asi měla spočívat pouze v zabezpečení zdravotní péče a v zajištění pouze těch nejzákladnějších podmínek pro přežití. Předstírat, že těmto lidem pomáháme nějakým poradenstvím, je z mého pohledu pokrytectví a plýtvání jak časem, tak lidskými i finančními zdroji.

Na stranu druhou nikdy nelze vyloučit zázrak návratu do společnosti, a pak člověk, který se po několika letech na ulici umytý, oholený, vysprchovaný, čistě a slušně oblečený, s nejlepšími úmysly vrhne do nové práce, může najednou s překvapením zjistit, že čelí několika exekucím. Ať už kvůli nezaplaceným alimentům, nebo protože mu strážník městské policie kdysi vypsal blokovou pokutu na místě nezaplacenou. Tehdy šlo zjevně o vylepšení pracovních výsledků strážníka a vypsání pokuty BPN např. za popíjení alkoholu na nepovoleném místě bylo snadné, vymáhání pokuty se zdálo nedobytné… 

Současnost

Kolik bezdomovců v Praze vlastně přebývá? Na tuto otázku není snadná odpověď. Poslední sčítání proběhlo v únoru 2004, kdy do ulic jedné noci vyrazilo několik set dobrovolníků. Výsledek: cca 1900 lidí bez střechy nad hlavou. Protože se však akcí zabýval i denní tisk, ozvaly se hlasy, které říkaly, že se lidé bez domova záměrně sčítání v tu noc vyhýbali, protože nechtějí být součástí jakékoliv statistiky, a skutečný počet je přibližně dvojnásobný. Statistiky městské policie uvádějí číslo kolem 1200 lidí.

Postupem doby se v oblasti pomoci bezdomovcům etablovalo několik organizací. V první řadě je to Centrum sociálních služeb hl. m. Prahy, dále Naděje, Armáda spásy a konečně Arcidiecézní charita Praha. Ostatní organizace nezastávají v systému nějak významnou úlohu a jejich pomoc se soustřeďuje převážně na ono často zmiňované poradenství.

Nebudeme se na tomto místě zabývat bezdomovci, kteří, ač bez střechy nad hlavou, si ještě zachovávají poslední zbytky lidské důstojnosti a snaží se zuby nehty chodit do práce nebo alespoň na brigády. Budeme se zabývat těmi nejposlednějšími z posledních. Těmi, které jako strážníci řešíme častěji za znečišťování veřejného prostranství nebo za konzumaci alkoholu na nepovoleném místě.

Na pomoc pro přežití těmto skupinám se zkoušelo všechno možné, velkokapacitní stany na Letenské pláni nebo stany na Rohanském ostrově. S odstupem doby by se dalo polemizovat o systému pomoci, ale platí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Zima 2015

Letošní mimořádná zimní opatření ve službách pro osoby bez přístřeší jsou tuto zimu vyhlášena na období 1. 12. 2014 – 31. 3. 2015. Tato opatření mají za úkol pomoci osobám bez přístřeší na území hl. m. Prahy překonat zimu, která je pro ně obdobím výrazně ohrožujícím jejich zdraví a často i samotný život.

Zkouší se systém čtyř nocleháren, z nichž každou provozuje jedna výše zmíněná organizace. Všechny noclehárny jsou v soukromých objektech a přestože jsou tzv. nízkoprahové a o jejich existenci by měli být informováni všichni potřební, nenajdete jejich adresy ve veřejných zdrojích. I když adresy nocleháren redakce časopisu Pražský strážník zná, slíbila je neuveřejňovat, přestože sama není přesvědčena o účelnosti tohoto kroku.

Tak alespoň orientačně uvedeme, že noclehárny jsou v následujících lokalitách: Vackov (Praha 3) – provozovatel o. s. Naděje, Vysočany – provozovatel Armáda spásy, Michle – provozovatel Centrum sociálních služeb Praha, Hostivař – provozovatel Charita.

Jedná se o krizový projekt umožňující osobám bez přístřeší přenocovat v teple a v relativně důstojných lidských podmínkách. Na tyto služby dále navazují služby ostatních partnerů (denní nízkoprahová centra, noční nízkoprahové centrum, noční terénní programy apod.). Pomoc osobám bez přístřeší přináší ve výsledku pomoc i všem občanům hl. m. Prahy, již jsou tak více chráněni před riziky, které by přinášelo neřešené bezdomovectví v Praze (riziko přenosu infekčních onemocnění, snížení počtu osob bez přístřeší v MHD apod.).

V rámci těchto zimních opatření je zřízen i tzv. centrální dispečink, což je nepřetržitá (nonstop provoz) telefonická koordinační služba, jež zajišťuje vzájemnou spolupráci a návaznost jednotlivých mimořádných služeb. V praxi se jedná o to, že když je v jedné noclehárně přetlak klientů, ale v jiné noclehárně jsou naopak lůžka neobsazená, jsou tato lůžka rezervována v systému právě pro klienty, kteří se nedostali do jiné noclehárny. Tento telefonický dispečink by měl zodpovědět i otázky strážníků, kteří uprostřed noci potkají bezdomovce, který by chtěl využít nějaké podobné služby a měl by zájem o ubytování v jedné z nocleháren. Ale jsme zase u problému: číslo dispečinku je neveřejné. Mgr. Ludmila Tomešová, zástupkyně ředitele CSS Praha, nám k tomu řekla: „Bylo dáno na vědomí služební cestou všem strážníkům, není potřeba ho zveřejňovat.“ Takže kdybych nejen jako strážník, ale i jako občan chtěl pomoci nějakému bezdomovci, kterého najdu ve sklepě domu a který zjevně potřebuje pomoc, nedokázal bych na internetu toto telefonní číslo najít, protože není zveřejňováno. Nevím, kolegyně strážnice a kolegové strážníci, kdo z vás toto číslo dostal na vědomí a jak byste tedy mohli pomoci člověku, jehož najdete někde pod mostem… Nicméně respektujeme přání provozovatele centrálního dispečinku.

V současné chvíli jsou tedy v Praze v provozu čtyři noclehárny nízkoprahového typu. Znamená to, že klient může přijít před 19. hodinou, vystojí si frontu na ubytování, nemusí nahlásit svoje pravé jméno a příjmení, nezaplatí ani korunu, je mu přiděleno lůžko, nedostane ani deku nebo polštář a ráno v 7 hodin zase se všemi svými věcmi musí odejít. Večer se celý cyklus opakuje s tím, že klient nemá postel garantovánu a může dostat úplně jiné lůžko, jiné sousedy. Postele jsou většinou vybaveny pogumovanými, omyvatelnými matracemi.

Centrum sociálních služeb, Žilinská 2, Praha 4                                          csspraha.cz

Tato organizace je zřízena Magistrátem hlavního města Prahy, jako jediná ze zde zmíněných. Provozuje několik ubytoven se specifickým zaměřením:

Ve všech uvedených ubytovacích zařízeních má Centrum sociálních služeb k dispozici celkem 425 lůžek.

Noclehárna v podobě lodi Hermes je v provozu od roku 2007. Podmínky pro přijetí: příchod do 20:30, úhrada 20 Kč za noc, minimální věk 18 let, platný průkaz totožnosti, trvalé bydliště na území ČR. K ubytování přijímají muže i ženy.

Koordinátor provozu na lodi Hermes Martin Novotný, který na lodi pracuje již sedmým rokem, nám ke svému šestiletému působení na lodi řekl: „Nejdůležitější věc je, jak jsem zjistil, že z každého maléru se dá dostat a obráceně, kvůli zdánlivé hlouposti a maličkosti se můžete ocitnout nad propastí.“

Na lodi Hermes, kotvící pod Štefánikovým mostem, je k dispozici oficiálně 230 lůžek. Pokojíky (či kajuty, jak chcete) jsou různé: 10 metrů čtverečních a na nich vtěsnáno 9 lůžek v třípatrových palandách, na jiném místě otevřený prostor, kde spí dohromady cca 30 lidí. Vzduchotechnika zapnutá celou noc. Stěny z obyčejné dřevotřísky, takže jeden chrápající muž nedovolí usnout ostatním.

Pokud vás někdy napadla otázka, jak je to s technickým zázemím na lodi Hermes, pak vězte, že pod palubou s kajutami a prostory pro ubytování je veškeré technické zázemí: cisterny na pitnou vodu, zásobníky na užitkovou vodu, rezervoáry na použitou nebo splaškovou vodu. Každý den připluje k lodi Hermes speciální loď, která vysaje všechny splašky, aby se večer mohl zásobník opět plnit. A každý den speciální firma na úklid lodi ji celou vydrhne a dezinfikuje. Vše kolem nás je nerozbitné, nerezové, neodšroubovatelné, neodnosné, pevně přidělané.

Roční náklady na provoz noclehárny na lodi Hermes činily v předminulém roce 10.470 tisíc korun, v loňském roce pak 10.185 tisíc korun. Průměrně vyšel jeden den provozu lodi Hermes v roce 2013 na 28.685 korun, v loňském roce na 27.904 korun.

Na všechna tzv. zimní opatření 2014 – 2015 je v rámci rozpočtu hlavního města Prahy vyčleněno cca 14 milionů korun. Je to hodně, je to málo? Pokud bychom to poměřovali pouze počtem krizových lůžek, pak nám při celkové kapacitě cca 400 lůžek ve všech čtyřech noclehárnách vychází jeden den provozu skoro na 17.000 korun a denní náklady na jedno lůžko pak přibližně na 292 korun. Je to hodně, nebo je to málo?

Nesmíme však zapomínat ani na to, že v rámci těchto finančních prostředků jsou provozovány další, navazující, či naopak předcházející služby: terénní programy, denní a noční centra atd.

Závěr… jen otázky

Jakou cenu má vůbec lidský život, pokud by jeden jediný vyhasl v mrazivé noci? Můžeme vůbec změřit hodnotu lidského života penězi? A má jinou cenu, měřeno v penězích, život bezdomovce, nebo někoho tzv. normálního? Má jinou cenu lidský život ženy a muže? Jaká je hodnota lidského života dospělého či dítěte? Jak to budeme měřit, vážit, poměřovat, hodnotit? Je každý z nás lidská bytost, nebo každý z nás zasluhuje jiné jednání, jiné zacházení, jiný přístup? Čím a jak tohle budeme měřit a vážit? A kdo to všechno změří a zváží?



© 2021 MČ Praha 6

 RSS |  SMS info |  Email info |  Mapa stránek |  Prohlášení o přístupnosti |  Prohlášení o ochraně soukromí |  PŘIHLÁŠENÍ do systému


--- konec tisknuté stránky www.sestka.cz/bez_domova ---

Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, Praha 6, PSČ 160 52

Kontakty

Ústředna: 220 189 111
Bezplatná infolinka: 800 800 001
Fax: 220 189 111
Email: podatelna{zavináč}praha6{tečka}cz
Datová schránka: bmzbv7c
Web: www.praha6.cz