Rozhovor s mistry světa Perušičem a Schweinerem

náhled souboruSeznámili se ve střešovickém Tatranu, Ondřej Perušič hrál dlouho florbal a měl rozjednaný přestup do zdejšího týmu z domovské Sparty. Nepovedlo se, a proto dal přednost plážovému volejbalu. Že to bylo skvělé rozhodnutí, potvrzuje titul mistrů světa, který David Schweiner a Ondřej Perušič získali před pár týdny v Mexiku. 

V Praze je několik velkých beachvolejbalových klubů. Proč jste se rozhodli pro ten strahovský?
DS: Strahov byl jedním z těch, který nám v našich začátcích poskytl kurty a celkové zázemí. Byl to jeden z prvních partnerů, kdo vstoupil do týmu Perušič–Schweiner. Také jeden z nejdůležitějších partnerů.
OP: Strahovský klub chtěl poskytnout zázemí nejenom mládežnickým kategoriím nebo třeba amatérskému sportu, ale i těm, kteří se sportu chtějí věnovat naplno a chtějí ho dělat na vrcholové a profesionální úrovni. Nabízejí nám vlastně všechno, co profesionální sportovec potřebuje ke svému tréninku. To znamená samozřejmě kurty, ale i také nějakou regeneraci formou třeba vířivky, sauny anebo posilovnu. A pokud to vezmu striktně, vrátil jsem se vlastně tam, kde jsem s volejbalem začínal – do Prahy 6. Půl roku jsem hrál v TJ Petřiny na antukovém kurtu u letohrádku Hvězda. Tam jsem poprvé byl na klasickém volejbalovém tréninku a hrál za jejich mládežnické kategorie.

Zůstanete na Strahově i nyní, když jste se stali mistry světa? Nebo získáte lepší zázemí či dokonce vlastní halu?
DS: Myslíte halu jako pro Martinu Sáblíkovou?
OP: Zatím jsme neslyšeli, že by někdo kopl do země. Na Strahově určitě plánujeme zůstat.

Když jste vyhráli mistrovství světa, všichni uváděli, že šlo o překvapivé vítězství. Nemrzelo vás to trochu? Každý ­sportovec přece jede závod nebo turnaj vyhrát a ostatní by mu měli věřit.
DS: Rozhodně nemrzelo. Do turnaje jsme vstupovali jako nasazené šestnáctky, což mluví samo o sobě. Byť si myslím, že naše reálné nasazení mělo být výš, vítězství to překvapivé bylo. Jak pro nás, naše fanoušky, tak i pro ostatní týmy, které na tom turnaji hrály.

Kdy jste začali věřit, že se to povede a budete mistry světa?
OP: Myslím si, že po tom, jak se turnaj vyvíjel, jsme opravdu žádné velké ambice neměli. Věděli jsme, že nehrajeme tak,
jak bychom chtěli. Byli jsme rádi, že jsme postoupili do play-off. Tam se nám podařilo zlepšit výkon a porazit několik silných týmů.
DS: Já za stavu čtrnáct třináct ve finále. Ale myšlenka na medaili přišla až po čtvrtfinále, kdy se nám podařilo porazit olympijské vítěze a světové jedničky z Norska. V tu chvíli jsme zjistili, že pokud budeme hrát takhle, pak máme velmi slušnou šanci na medaili, klidně i na jednu z těch cennějších. Opravdu jsem tomu začal věřit za stavu dvanáct šest a možná to bylo ještě brzo, protože pak jsme ten zápas ještě zdramatizovali.

Vyhrávat zápasy vám prý pomáhá extra propracovaná počítačová technika, jejíž rady využíváte.
DS: Je to tak. Používáme aplikaci beach data, kterou vyvinul náš vrchní statistik Jaroslav Bárta a pracoval na ní více než pět let a stále ji zdokonaluje. Jde o opravdu skvělou a propracovanou aplikaci zaměřenou na moderní beachvolejbal. Ona nám říká, kam bychom měli podávat na soupeře, jak a odkud je bránit nebo odkud skórovat, abychom získali bod. Většinou když se nám podaří dodržet tuto taktiku a dodržet, co říkala aplikace, zápas vyhrajeme.

Jedna věc je dostat chytré a dobré rady, druhá je předvést je ve hře. Na to máte jaký trik?
OP: Je pravda, že software představuje pouze nástroj, který vám poskytuje data a s těmi musíte umět pracovat. Pro nás je obrovským přínosem jak Jaroslav Bartoš, tak náš italský trenér Andrea Tomatis. Tato dvojice stojí za našim kvalitním herním plánem. Na nás pak je co nejvíce těch informací vstřebat, udržet a ideálně potom předvést na hřišti.

Máte italského trenéra. Proč? U nás nejsou tak dobří trenéři?
DS: Náš trenér dlouho hrával a byl dobrý jak v plážovém, tak šestkovém volejbalu. Minimálně rok v jednom římském klubu hrál s Martinem Léblem, našim současným manažerem. Martin měl v roce 2016 na starost beachvolejbal na českém volejbalovém svazu. Tehdy se rozhodl zřídit národní tým, tréninkovou skupinu, a k ní přivést dobrého trenéra. Oslovil jich několik a mezi nimi právě Andrea. Na nabídku kývl a od roku 2016 je naším trenérem.

Když začali vyhrávat světový pohár a závody biatlonisté, najednou stovky dětí chtěly dělat biatlon. Už stojí na Strahově zástup dětí, které se chtějí věnovat bechvolejbalu?
OP: Moc bychom si přáli, aby tomu tak bylo nejen na Strahově, ale po celé České republice. Jeden z těch hlavních důvodů, proč chce člověk dělat sport na opravdu vrcholové úrovni, je inspirovat mladou generaci a pokusit se být pro ni vzorem, ať po té sportovní, nebo i osobnostní stránce.

Kdy je ideální věk na to, aby děti začaly s volejbalem? Mohou vás nyní následovat i náctiletí, nebo je třeba s tímto sportem začít už v pěti šesti letech?
DS: Myslím, že začít s volejbalem není nikdy pozdě. V brzkém věku by se děti měly soustředit na to, aby byly všestranné. Aby si nevytvořily nějaké dysbalance, které v pozdějším věku mohou vést ke zraněním, které jejich eventuální úspěch zastaví. Za nás bych doporučoval být do čtrnácti patnácti let univerzálním sportovcem, a hlavně si pohyb užít. Teď vidím třeba u své manželky, která dělá kondiční trenérku nejenom tenistům, jak je v tenisu ohromný tlak rodičů, aby měli doma nové Federery a Kvitové, proto děti do tréninku hodně tlačí. Ony tak přicházejí o dětství, nebaví je to a při první příležitosti skončí. Ztratí tak spoustu let, které mohly využít jinak a mrzí to jak je, tak rodiče a trenéry. Myslím, že správné řešení je někdy mezi tím.

Nemálo diváků preferuje ženský beachvolejbal, protože hráčky mají krásná těla a je na ně při hře hezký pohled. Jak je to v mužském volejbalu, hlídáte si, v čem hrajete, jak u toho vypadáte, zda se vám rýsují svaly?
OP: Ne. Zájem o ženský beachvolejbal je podle mě trochu otázka typu, co bylo dříve, jestli slepice nebo vejce. Tedy jestli se děvčata začala ještě více zajímat o svůj vzhled pod vlivem toho, jak zájem o jejich sport rostl. Anebo že zájem o sport rostl, protože se dívky takto oblékaly. Nicméně v mužské kategorii tohle asi neplatí. Samozřejmě i mezi námi by se našli hráči, u nichž kvalita vzhledu výrazně předčí kvalitu výkonu na kurtu. Doufám, že u nás je to naopak, ani jeden z nás není přehnaně fixovaný na svůj vzhled.

Hrajete spolu osm let, což je ve sportu dost dlouho. Jak zvládáte případné konflikty?
DS: Dlouhá spolupráce je určitě obrovská výhoda. Zatím jsme se výrazně nepohádali a ani žádná velká ponorková nemoc nepřišla. Zato víme, co od sebe očekávat na kurtu a mimo něj. Máme už zažitý společný životní styl, víme, co ten druhý potřebuje. Anebo, když má druhý nějakou krizi, ať už v tréninku nebo jinde, tak dokážeme vycítit, jestli je lepší s ním promluvit, nebo ho naopak nechat. Za mě je to jednoznačně výhoda.
OP: Samozřejmě na kurtu také dojde k diskuzím, protože se občas neshodneme, jak máme řešit nějakou herní situaci. To si myslím, že je nezbytná součást hry i tréninkového procesu.

Za necelý rok bude olympiáda, kam jste se jako mistři světa nominovali. Změní se nyní nějak vaše příprava, abyste co nejlépe uspěli i v Paříži?
DS: Nezmění se vůbec nic. Budeme trénovat jako jsme trénovali doposud. Musíme ještě odehrát šest z dvanácti požadovaných turnajů. Proto se do konce roku ještě chystáme nejprve do Říma, kde se budeme připravovat, a poté na turnaje do Brazílie a Kataru.

Je to pro vás úleva, že máte několik měsíců dopředu jisté místo na olympiádě a odpadne určitý strach z toho, co kdyby se nominace nepovedla?
OP: Svým způsobem ano. Ale my oba si mnohem více vážíme titulu mistra světa. Protože kdybychom na mistrovství světa vyhořeli, tak už jsme letos udělali pár velmi dobrých výsledků a ke konci roku bychom tak jako tak pravděpodobně věděli, že máme účast na olympiádě jistou. Mistrovství světa nám ale dalo ještě další možnost, a to pokusit se v příštím roce zahrát co nejlépe a umístit se mezi nejlepšími pěti týmy, které jsou na olympiádu nasazovány do jednotlivých skupin z jednoho koše a tím bychom získali téměř jistotu, že se v prvních fázích turnaje vyhneme nejsilnějším týmům. To je pro nás nyní velkou motivací.

Jak vypadá váš trénink?
DS: Většinou trénujeme devět až jedenáctkrát týdně, což ­znamená od pondělí do soboty jednou až dvakrát denně, do toho přidáváme občas další protahování nebo třeba aktivní fyzioterapii.
OP: K tomu máme týdně tři tréninky v posilovně, které mo-
hou trvat od hodiny a půl až do tří hodin. Tedy je to aktivita na celý den.

Co se za těch pár týdnů, co jste se vrátili z mistrovství, ­změnilo?
DS: Byť to vypadá, že nyní hlavně odpočíváme a netrénujeme, tak únava je mnohem větší. Zvýšil se mediální zájem, začala jednání s potenciálními partnery jak pro konec této sezony, tak pro tu nadcházející. Volného času nám tedy moc nezbývá. Ale ono to asi za chvíli odezní, byť doufáme, že ten úspěch bude mít delší setrvačnost.

Určitě vám přibyly i fanynky. Nevadí to manželkám?
OP: Fanynky, doufám přibyly. My ale nemáme, jak to změřit. Manželky – si myslím – mají z fanynek stále stejnou radost, a to neříkám nějak ošklivě. Naše manželky jsou velmi tolerantní a velmi nežárlivé. Oba dva máme vztahy postavené na důvěře a od toho se odvíjí i to, že fanynky nechávají naše manželky chladnými. Obecně si myslím, že úspěch nám spíš pomohl, než uškodil.

Jako mistři světa jste dostali určitě spoustu nabídek a absolvovali spoustu setkání. Překvapila vás něčím?
DS: Překvapila nás oficiální setkání, kdy jsme dostali pozvání pana premiéra, pana předsedy Senátu nebo od pana primátora a také starosty Prahy 6. Takovou možnost běžně nemáte a absolvovat je je pro nás velká čest a také zajímavá zkušenost.