Ředitel ČT art Tomáš Motl: Podzim u nás bude patřit Praze 6
„Nedám dopustit na Bubeneč. Lidé se tady znají a poznávají jako na malém městě, zároveň jste ale ve velkoměstě,“ říká výkonný ředitel veřejnoprávního kanálu ČT art.
Kanál ČT art prý vznikl trochu náhodou, když bylo třeba vyplnit mezeru po Déčku. Je to tak?
Je to absolutně pravda. Když se současný ředitel České televize Petr Dvořák poprvé ucházel o svou funkci, vyhrál volby s projektem, v němž bylo uvedeno, že zavede dětský kanál. Na přelomu let dva tisíce jedenáct a dvanáct začal tým, který si s sebou přivedl, připravovat Déčko. Já jsem nastoupil asi o půl roku později na ČT2 a v tu dobu byl pro nás problém, kam zařazovat kulturu. Ta byla popelkou ve vysílání, zařazovala se nepravidelně, často v nočním čase. Zároveň Déčko řešilo, co vysílat večer, když jdou děti spát. Pořady pro teenagery nedávaly smysl, protože tato skupina televizi už tolik nevnímá a kouká hlavně na internet. Pak přišel tehdejší finanční ředitel s nápadem zařadit kulturu.
To zní celkem jednoduše…
Ano, ovšem peklo bylo, že s tím nápadem přišel v lednu a v září jsme museli vysílat. Standardně se takový kanál připravuje, včetně koncepce programu, jinglů, nákupů i natáčení a podobně, minimálně rok. My na to měli asi čtyři měsíce. Byla
to svým způsobem náhoda, ale příjemná náhoda. Nebo spíš velká jízda.
Pamatujete si, jaký pořad jste odvysílali jako první?
Protože se s Artem nepočítalo, potýkali jsme se s velkým problémem, že jsme pro něj neměli připravené ani nakoupené žádné pořady. Vysílalo se tedy, co v televizi existovalo, buď jako akvizice nebo z archivu či co bylo již připravené pro ČT2. Až další rok jsme měli rozpočet a mohli vyrábět vlastní pořady. I když jsme tedy program skládali trochu improvizovaně, jako první jsme odvysílali 31. srpna 2013 večer film Alois Nebel. Záměrně. Spojuje totiž v sobě jak filmové a výtvarné umění, tak hudbu, což se nám zdálo jako dobrá věc.
Co je vlastně náplní výkonného ředitele? Vybíráte, že se jako první odvysílá Alois Nebel, jaká představení v divadlech se natočí a jaké filmy se kdy zařadí?
Jako ředitel jsem zodpovědný za to, jak kanál vypadá. Vytvářím jeho dramaturgii, s kolegy připravuji schéma. Když jsem začínal, myslel jsem, že dramaturgie bude v mé práci suverénně vést. Ale víc, než jsem tušil, je ze mě i rozpočtář a ekonom, protože musíte stále sledovat, jak čerpáte peníze. Nejde o to ušetřit, ale víceméně se v rámci rozpočtu dostat na nulu. Musíte hospodařit tak, aby vám žádné peníze nezbyly a také abyste je nepřečerpal.
S kolika penězi hospodaříte?
Náš rozpočet se pohyboval kolem sedmdesáti miliónů korun, letos to je kvůli šetření zhruba padesát. Když to srovnáte třeba s renomovaným francouzsko-německým kanálem ARTE, je to asi stokrát méně. Neboli, a to je, myslím, více vypovídající údaj, ARTE by s naším rozpočten vydrželo do čtvrtého ledna odpoledne. Ale každý, i když má peněz mnohem víc než my, bude tvrdit, že jich má málo.
Když byste měl neomezený rozpočet, jaký pořad či program byste sobě i divákům ČT art dopřál?
Pokud by těch peněz bylo neomezeně a opravdu jsme mohli miliony přeplatit světové hvězdy, určitě bych udělal něco, co jsme dělali v době covidu, což byl přímý přenos Národ sobě, kultura sobě z Národního divadla. Tehdy tam vystoupili umělci napříč žánry. Něco podobného bych udělal opět, ale se světovými celebritami. Nechal bych do Prahy přivézt Jonase Kaufmanna, vedle něj postavil U2, režírovat by to mohl Ron Howard. Nápadů na tuhle krásnou pohádku by bylo hodně.
Na koncert z Národního divadla si pamatuji, prý to byl nejúspěšnější pořad, jaký ČT art odvysílal.
Ano, pomohlo tomu, že prvních deset minut šlo paralelně i na jedničce, pak se přepnulo jen na Art. Lidé u něj vydrželi i proto, že – ono to bylo vlastně nedávno a zároveň hodně dávno – tehdy jsme nesměli vycházet, divadla a kina nehrála a televize byla vedle internetu prakticky jedinou možností, jak sledovat kulturu.
Tedy i umělci měli zájem vystupovat?
Naši produkční a dramaturgové říkali, že nikdy nebylo tak jednoduché sehnat zpěváky a kapely. Všichni buď seděli doma a čekali, co bude, nebo maximálně zkoušeli někde v garážích, popřípadě vysílali streamy. Když se dozvěděli, co připravujeme, sami se nabízeli, že by rádi účinkovali. Ale prostor divadla nebyl nafukovací, ačkoli jsme točili z foyer, na balkonu nad Národní třídou i z hlavního sálu. Mimochodem to byl první a zatím také poslední koncert, kdy rock-popoví zpěváci ovládli historickou budovu Národního divadla.
Nebáli jste se při vzniku ČT art toho, že mnozí lidé potřebují k zážitku i onu neopakovatelnou atmosféru, krásné prostředí divadla, slavnostní oblečení a že divadelní představení nebo koncerty doma na gauči nepřijmou?
Každý přenos a každý záznam v televizi je obrazovkou velmi filtrován. Když sedíte přímo na místě, tak ta emoce je mnohem větší, to televize neumožní. Ale co říkáte, platí hlavně pro Pražáky nebo lidi z větších měst. V těch malých a na venkově takové možnosti nemají. Art jim je zprostředkovává. Snažíme se mnoho představení také přenášet živě, a jakmile je v levém horním rohu to magické slovo živě, vždy je sledovanost vyšší. Lidé mají pocit, že jsou při tom, že sdílejí ty okamžiky, ačkoli nesedí přímo v sále. Navíc Art dokáže lidem zprostředkovávat také zážitky například z velkých operních scén, jako je Metropolitní opera, La Scala. Nevím, kolik je u nás lidí, kteří by pravidelně taková představení navštěvovali.
Musíte jako ředitel kulturního kanálu vědět o každé významnější premiéře, každém zásadním koncertu, který se koná?
Samozřejmě to člověk sleduje. Ale když přijde od producentů nabídka patnácti divadelních představení a my můžeme natočit jen polovinu, s výběrem mi pomáhá kolega, který vzešel z divadelního prostředí a vyzná se. Ale zase se neorientuje v hudbě, na to máme jiného člověka. Je fajn tyto lidi kolem sebe mít. Protože kulturu jiný kanál v České televizi nepřináší, musíme na Art dostat operu, heavy metal, rock, balet, divadlo. Nemůžeme program přizpůsobit jen svému vkusu, ale všem, kteří mají kulturu rádi.
Na konci prázdnin slaví ČT art deset let. Změnil se program a koncept stanice hodně?
Spíš bych řekl, že prošel vývojem. První rok jsme zkoušeli, co funguje a co ne. Přesněji co funguje pro diváky, ale i co funguje pro nás. Dnes víte, že v pondělí je čas na živé umění, v úterý na publicistiku, ve čtvrtek na hrané filmy o osobnostech. Ale my zpočátku zařadili každý den přesně na dvacátou druhou hodinu živou diskuzi, a pak zjistili, že máme vlastně v hlavním vysílacím čase k dispozici necelé dvě hodiny, a když přenos opery trvá tři hodiny, nemohli bychom ji odvysílat.
Jsou programy a umění, které jste odebrali, protože netáhnou, a naopak jiné přidali?
Divák je více měně konzervativní, stále táhnou velká jména. Co se týká živého umění, mají raději něco, co znají. Raději se podívají na Prodanou nevěstu než neznámou operu neznámého autora. Z divadla dávají přednost komediím a hereckým hvězdám. Proto bychom mohli stále dokola pouštět Naše furianty z osmdesátých let, v nichž účinkovala plejáda tehdejších nejslavnějších herců z Národního divadla. Ale samozřejmě to neděláme a snažíme se nabízet od každého něco.
Co považujete za kulturní akci letošního roku?
Mám rád, když se organizátorům podaří dát dohromady akci, která stojí hodně peněz a úsilí, a přivedou tam hvězdy. Mám proto rád všechny festivaly od Pražského jara přes Metronom až po Dvořákovu Prahu.
Zatímco tyto festivaly znají i laici, Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, jehož jste ředitelem, tak známý není. Proč?
Zlatá Praha je specifický festival určený pro specifickou skupinu lidí, znalce z oboru i laické veřejnosti. Je zaměřená na televizní pořady o hudbě, tanci a divadle. Když v devadesátých letech přemýšleli tehdejší šéfové televize, co s tímto festivalem a jak ho vlastně zachránit, zvolili toto zamření. Jde opravdu o unikát a ve světě velmi respektovaný festival. Tvůrci, kteří dostanou Zlatou Prahu, to považují za obrovskou poctu, a když prezentují své pořady, uvádějí u nich, že jsou vítězi Zlaté Prahy. Ale ten festival není jen o pořadech, ale také o kontaktech mezi jednotlivými televizemi. Tam můžete potkat profesionály z celého světa i z těch nejznámějších televizí a distribučních společností a domlouvat se o koprodukcích, předdomluvit nákupy kvalitních pořadů, někdy se slevou, a také nabídnout naše.
Jaké pořady ČT art jsou nejlepším vývozním artiklem?
Koncerty klasické hudby. Pokud si vzpomínáte, loni se konal v rámci festivalu Prague Sounds Koncert pro Evropu, vysílaný u příležitosti našeho předsednictví v Radě Evropy. Odehrával se na pontonech na Vltavě, Česká filharmonie řízená Semjonem Byčkovem na začátku zahrála evropskou hymnu Óda na radost, a pak už jen české autory. O ten koncert stála spousta zahraničních televizí. Podobné je to s operami, je zájem o Janáčka nebo Dvořáka v originále.
Když nesedíte večer u ČT art a máte chuť si zajít na živou kulturu, kam jdete v Praze 6?
S dětmi na Hurvínka a samozřejmě bych rád častěji chodil do Dejvického divadla, ale tam prakticky neseženete lístky.
Ani vy neseženete lístky?!
Samozřejmě tam chodím, ale získat lístky není zrovna jednoduché. Občas chodím hrát v pátek večer basketbal a součástí téhle party je i Ivan Trojan. Pak jdeme do hospody na Ořechovku na pivo a já ho vlastně moc lituji, protože on za ten večer dostane i několik žádostí o lístky. Vím, jak je to nepříjemné, proto to respektuji a nedělám.
Ale dáte šanci ostatním, že divadlo natočíte a pustíte nám na Artu.
Ano, je zajímavé, že podzim na ČT art bude hodně věnovaný Praze 6. Odehrají se tu hned dva přímé přenosy – první bude koncert k výročí deseti let Artu v klubu Doupě na Veleslavíně a o čtyři dny později, 5. září, máme v plánu právě přímý přenos inscenace Každý má svou pravdu z Dejvického divadla. Po přenosu z Doupěte bude v dalších týdnech následovat desetidílný cyklus, kterým vlastně vzdáváme poctu Mekymu Žbirkovi, který předčasně odešel. Protože každý další moderátor by byl nutně s ním srovnávaný, rozhodli jsme se už vloni, že si hudebníci budou své pořady sami moderovat. A hned týden po přímém přenosu z Dejvického divadla začne třináctidílný cyklus o třicetileté historii této scény.
Co online přenos opery v Šárce, ta je také slavná.
Asi by to nebyl problém, ale nejsem si jistý, jak by se do těch míst dala navézt veškerá technika. Ale ta potíž je jinde: peníze. Když máte v rozpočtu na jeden nebo dva záznamy oper ročně a proti tomu desítky nabídek, je složité, který vybrat. Ale to platí o všech žánrech. Na začátku jsme vybírali mezi dobrými a špatnými věcmi, dneska mezi dobrými a dobrými. Více než polovinu věcí, možná dvě třetiny nenatočíme, protože na ně nejsou peníze. Něco se snažíme odložit na další rok, a ostatním dáme velmi nepříjemný falešný vzkaz, že jejich věci nejsou po televizi dost dobré.
Vy nejste z Prahy, co vás přivedlo na šestku?
Vyrostl jsem a do maturity žil v Přerově, pak jsem šel do Prahy studovat žurnalistku. Protože jsem vždycky říkal, že chci do Prahy, po škole jsem tady zůstal. Později se sem přistěhovala i máma, já měl garsonku nad Václavákem a dvoj- nebo trojvýměnou jsem se přestěhoval do Bubenče. Od té doby tady žiji a neměnil bych.
Proč? Co vás na ní nadchlo?
Zatímco někdo preferuje a básní o Vinohradech, já nedám dopustit na Bubeneč. Je to oblast pospolitosti a klidu, kde skoro každý každého zná. Nemohu nezmínit restauraci Na Urale, což je ikonické místo. Stejně jako přilehlé hřiště pro děti. Tenhle kus Bubenče pro mě symbolizuje Prahu 6 – lidé se tady znají a poznávají jako na malém městě, kde jsem vyrůstal, zároveň jste ale ve velkoměstě, kde bych ale v samotném centru bydlet nechtěl.