Renata Drössler (*1963)

⟶ vystudovala polské gymnázium v Třinci 

⟶ když se rozhodla studovat herectví, skládala ministerské zkoušky v polštině do Polska, ale v noci z 12. na 13. prosince 1981 generál Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav, nemohla překročit hranice do Polska, proto ji přijala pražská DAMU 

⟶ v letech 1990–1991 účinkovala poprvé v muzikálu, a to v Teatr Rozrywki v Chořově v Polsku 

⟶ od roku 1996 působila v divadle Semafor 

⟶ působila v Městském divadle v Mostě, v Divadle pod Palmovkou 

⟶ hrála v několika muzikálech, například Dracula, Brouci, aneb evangelium podle Beatles, Antoinetta, královna Francie. Dnes se připravuje na roli v novém nastudování Monte Cristo 

⟶ má řadu svých hudebních a šansonových recitálů, s nimiž vystupuje doma i v zahraničí 

⟶ vydala pět alb a vinylové LP s texty Jiřího Žáčka Motýl něhy uletí 

⟶ učí na Mezinárodní konzervatoři Praha

Šansoniérka Renata Drössler: Duši neléčíme jen pláčem, ale i smíchem

Má za sebou více než tisíc repríz v Draculovi, zářila také v muzikálu Antoinetta, královna Francie, ztvárňovala postavu Marlene Dietrich. „Ze všech těch žen pro mě byla asi nejinspirativnější právě Marlen. Neskutečně charizmatická žena, herečka, která prorazila i jako zpěvačka,“ říká šansoniérka a muzikálová herečka, kterou kritici nazývají černým motýlem českého šansonu.

Pamatujete si, kdy a jaký muzikál jste viděla jako první?

West Side Story. Kdysi v televizi.

A který byl první, ve kterém jste hrála?

V Polsku Čaroděj ze země Oz, v Praze Dracula.

Nejdéle jste hrála Nymfu Hodinovou v českém Draculovi. Čím to, že se stal takovým fenoménem?

Ano, ten muzikál jsme vlastně hráli třicetjedna let ve stejném obsazení nymf a z velké části zůstalo původní i další obsazení. Myslím si, že pánové Svoboda, Borovec a také Hes a Josef Bednárik na tom muzikálu odvedli kus práce. Do té doby zde nic podobného nebylo. Silné bylo nejen téma, ale celé dílo bylo tak dobře udělané, že prostě fungovalo. A de facto funguje dál, i když s jiným obsazením.

Ve svém muzikálovém účinkování pokračujete. Teď zkoušíte také novou roli v muzikálu Monte Cristo.

Ano, hraju paní Danglarsovou v Monte Cristovi. Ten muzikál jsem poprvé viděla, když jsem byla těhotná s druhou dcerou. Nebyla jsem na premiéře, protože si myslím, že premiéry bývají takové nervózní. Počkám, až se představení trošku usadí, a pak se jdu podívat. Musím říct, že už tehdy se mi líbil. Teď, když ho zkoušíme, myslím si, že je to opravdu po dlouhé době velký výpravný muzikál, který se opět odehraje v Kongresovém paláci. Tedy v místě, kde začínal právě třeba Drákula.

Co je na tom muzikálu nejtěžší? Uzpívat to? Uhrát to? Odtančit to? Udýchat to?

Zkombinovat to všechno dohromady. Udýchat to zvládám, dbám o sebe. Tanec miluji. Některé pěvecké pasáže jsou trošku náročnější, ale chodím na hodiny zpěvu, tak věřím, že to zvládnu.

Paní profesorka zpěvu sama chodí na hodiny zpěvu?

Ano, trenér sportovce se také musí udržovat v kondici a trénovat. Je normální na sobě pracovat.

Kdy jste zjistila, že máte hudební talent? Chodila jste do lidové školy umění?

Je pravda, že zpívání jsem milovala od dětství. Pamatuji si, že když jsem jako malá holka chodila s mámou po ulici, pořád jsem zpívala. Ona mi říkala: Renátko, budeme potichu, dokud nedojdeme k támhletomu stromu. Tak jsem se rozběhla, abych tam byla co nejdříve a opět mohla zpívat. Milovala jsem zpívat v autobuse. Jak vrčel, měla jsem pocit, že mě nikdo neslyší, a zpívala jsem opravdu naplno.

Nakonec jste studovala herectví na DAMU.

Milovala jsem zpívání, ale chtěla jsem být herečkou. Byla jsem hubená, vysoká, takové ošklivé káčátko, a říkala jsem si, že jako zpěvačka budu zavřená ve studiu a nikdo mě neuvidí. Herečka se musí ukazovat. A tak krásná jsem si nepřipadala, abych mohla být herečkou. Přesvědčil mě ale ředitel a umělecký šéf Těšínského divadla, který za mnou přišel po našem představení na gymnáziu a zeptal se, zda bych nechtěla zkusit herectví. Řekla jsem si: Stejně chci jít na pedagogickou školu, tak proč bych to nezkusila? A vyšlo to.

Ale jednoduché to nebylo…

Dělala jsem ministerské zkoušky do Polska, ale protože tam tenkrát vyhlásili výjimečný stav a my jsme nemohli překročit hranice do Polska, museli mi proto povolit studovat na DAMU v České republice. Myslím, že kdybych se hlásila přímo na DAMU, nedostala bych se tam. Nebyla jsem na tom jazykově tak dobře, moje čeština byla hrozná.

Doma jste mluvili polsky?

Můj rodný jazyk je polština, chodila jsem do polských škol, ale doma jsme mluvili tak nějak po našem. Řekla bych, že je to taková počeštěná polština.

Češtinu jste musela ovládat dobře, když vaše první angažmá v Praze bylo tady v Semaforu, kde jazyk a texty hrají významnou roli.

Rok jsem tehdy vystupovala v Polsku v muzikálu, a když jsme se s manželem rozhodli, že se vrátíme do Prahy, nenapadlo mě nic jiného než zavolat do Semaforu panu Suchému a říct mu, že se vracím z Polska, měřím metr osmdesát, skvěle zpívám, tančím a mám prázdný diář. Zeptala jsem se ho, jestli chce, abych k němu přišla.

To jen tak? Předtím jste spolu nikdy nespolupracovali?

Ne, předtím jsem s ním nebyla v žádném kontaktu. Takhle jsem mu zavolala. Klepala jsem se a zároveň si hrála na hrdinku. Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost. Ale asi ho zajímalo, kdo je tak drzý, že se rozhodl, že mě chce vidět.

Vzal vás do angažmá.

Zazpívala jsem mu, řekla, že jsem hrála v muzikálu, a on mě vzal do Kytice a pak do dalších představení. Většinou mi dával písně z repertoáru Hany Hegerové. Jsem za to velice ráda, že jsem si mohla zazpívat přímo na pódiu, kde zpívala i Hana Hegerová.

S recitálem Pocta Haně Hegerové jste pak vystupovala po celé republice.

Myslím, že jsem byla jednou z prvních, kdo vzdal poctu této zpěvačce. Bylo to ještě v době, kdy Hana Hegerová žila. Nevím, proč se tady bere, že se pocta dělá jenom mrtvému. Proč ji nelze vzdát legendě? Bohužel se to tenkrát moc neuchytilo, protože lidé měli pocit, že ty písně může zpívat paní Hegerová a po ní už nikdo.

Kromě Hany Hegerové zpíváte i šansony Hany Zagorové. Podle čeho si vybíráte písničky do repertoáru?

Co se týká Hany Zagorové, zavolali mi z Olomouce, jestli bych byla ochotná zazpívat její písně se symfonickým orchestrem na stadionu. Byla jsem z toho v šoku a říkala si: Já a Hana Zagorová?! Pak jsem zjistila, že je velký rozdíl mezi tou Haničkou písničkou, kterou lidé chtějí slyšet, a jejími šansony. Ty jsou krásné. Pár jsem jich vybrala, mezi nimi i ty notoricky známé, jako je Maluj zase obrázky, což je nádherný šanson, protože má nádherný text. A povedlo se to.

Poté přišla do vašeho repertoáru Zuzana Navarová. Přímo z Hradce Králové, odkud ona byla.

Je to třetí velká žena, které skládám poctu. Ale Navarová bylo něco úplně jiného než práce na Hegerové nebo než hledání smyslu písní Zagorové. Šla jsem do toho s velkým respektem, protože Zuzana Navarová byla písničkářka. Její texty jsou neskutečně těžké, také se těžko učí, protože jde spíš o jednotlivé obrazy než o souvislé vyprávění. Musíte jít po náladě textu. Udělali jsme to a děkuju pánu Bohu a svému tátovi, že stáli při nás. Vyšlo nám to skvěle, lidé s námi zpívají, a nakonec přijde potlesk vestoje. A to milujeme!

Když se podíváte do kulturních programů, moc šansonových koncertů tam nenajdete. Proč, když jsou tak krásné?

Protože si lidé myslí, že jsou plačtivé a že na koncertu potečou slzy. Ale není to tak.

Existuje i veselý šanson?

Ano, třeba Šanson o malých prsou. Má vtipný text o tom, proč nemít mindráky z malých prsou, protože nebojte, jednou přijde móda malých prsou. A velká mají ty, co si na ně našetřily prachy. Jsou to vtipné texty. Vlastně šanson je zpívání o životě, a ten může být smutný, nebo je člověk naštvaný, nebo bláznivý a srší radostí. O tomhle jsou moje koncerty.

Je pravda, že když spolupracujete při tvorbě vlastních písní s básníkem Jiřím Žáčkem, nelze asi čekat, že se bude na koncertech plakat.

Mně se třeba líbilo, když byla na mém koncertě farářka Viktorie Kopecká a pak mi poslala svoji knížku s krásným věnováním, ve kterém stálo: Vy musíte zpívat, protože léčíte duše. Duši neléčíme jen pláčem, ale i smíchem. O tom jsou mé koncerty.

Zaujalo mě, že zpíváte v jedenácti jazycích. V jakých?

Česky, polsky, slovensky, rusky, italsky, španělsky, anglicky, francouzsky, německy, jidiš, maďarsky a latinsky. Vlastně tedy ve dvanácti.

Není to škoda překládat texty písní do češtiny? Nezní v originále přece jen jinak?

Vždycky je to otázka interpretace. Překlad vám umožní podívat se na píseň trochu jinak. A je dobré, když lidé rozumí textu, protože pro šanson je to důležité. Jinak to, jak zní píseň ovlivňuje aranžmá. Podívejte se třeba na naši národní píseň Čerešne, která je zpívána od dokonalé imitace Hegerové až po mnohem volnější, pro některé takřka kacířské pojetí. Důležité je, aby v písni zbylo její srdce, duše.

Bydlíte kousek od radnice. Jak dlouho?

Od roku 2019. Když jsem se podruhé vdala, rozhodli jsme se s manželem přestěhovat a začali hledat místo, kde by se nám to nejvíc líbilo. Měli jsme několik nabídek, šli jsme od Hradčanské do ulice Československé armády, kde byl takový pěkný rohový dům. Říkala jsem si: Zkusme to prvně tady. Tak moc se nám tam líbilo, že jsme se nastěhovali. Mám pocit, že ty Dejvice nebo ta část kolem Vítězného náměstí jsou takové městečko ve městě. Zvlášť v sobotu a v neděli si tam připadáte skoro jako na vesnici. V ulicích je málo lidí, málo turistů, cítíte, že je víkend. Máme tu obchody, nikoli obchoďáky. To je přesně město pro mě.

Když máte volno, procházíte se tedy po Dejvicích?

Chodím každé ráno do Stromovky. Dávám si budíka na šestou, v létě ještě o půl hodiny dříve, abych se vyhnula těm vedrům. Vypiju hovězí vývar nalačno, abych měla energii, a v půl sedmé vyrážím do Stromovky. Mám tam okruh čtyři a půl kilometru, v osm jsem doma, pozitivně naladěná.

Tak aby teď s vámi nechodil celý průvod fanoušků, když znají váš režim.

Nebylo by to poprvé. Mám v repertoáru písničku nazvanou Nemusím už nic. Před ní vždycky říkám posluchačům, ať se hlásí ti, kterým je šedesát plus. Doporučuji jim, že už musíme trochu více dbát o svou tělesnou schránku, a vyprávím, že každé ráno chodím do Stromovky. Po jednom takovém koncertu za mnou přišli do šatny dva lidé a ptali se, jestli opravdu chodím každé ráno do Stromovky. A že prý půjdou se mnou. A přišli. Ale že by se mnou chodily průvody, tak toho se nebojím. Chození miluju. Po Stromovce i po horách, kde mám chalupu.