Ivana Janů (*1946)

⟶ absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, o rok později získala doktorát z veřejného mezinárodního práva 

⟶ pracovala ve Výzkumném ústavu vodohospodářském a později jako podniková právnička ve stavební organizaci 

⟶ po listopadu 1989 působila jako poslankyně České národní rady a podílela se na přípravě Ústavy České republiky 

⟶ dvakrát se stala soudkyní Ústavního soudu, byla jeho první místopředsedkyní 

⟶ zastupovala Českou republiku u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu 

⟶ vedla Úřad pro ochranu osobních údajů 

⟶ získala ocenění Právník roku v oblasti ústavního práva a občanských a lidských práv

Ivana Janů: Nezaujalo mě právo, ale spíše nedostatek spravedlnosti

Ačkoli před rokem 1989 působila jako podniková právnička ve stavební fi rmě, lze v jejím profesním životopise najít mnoho jedinečností. Byla první místopředsedkyní Ústavního soudu, zástupkyní České republiky v Mezinárodním trestním tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Jak se jí to podařilo? „Můj život jsou náhody. Člověku se stavějí do cesty příležitosti a buď se jich chopí, nebo je nechá projít,“ říká nová čestná občanka Prahy 6.

Jaká byla vaše reakce na udělení čestného občanství Prahy 6?

Před čtyřmi lety jsem dostala čestné občanství ve své rodné obci ve Středočeském kraji, proto jsem s podobným ceremoniálem měla malou zkušenost. Šlo o obec, kterou jsem musela v patnácti letech opustit kvůli nenávisti místního komunistického vedení, můj rod tam ale žije téměř čtyři století. Čestné občanství se udělovalo při příležitosti výročí sedmi set let obce, na návsi stálo pódium, bylo to hezké a dojemné. V Praze 6 se to ovšem odehrávalo v Tereziánském sále Břevnovského kláštera, který je nádherný. Ačkoli jsem v klášteře i kostele byla mnohokrát, v tomto sále jsem se ocitla poprvé. Duchovní místo dodaly ceremoniálu atmosféru i vysokou úroveň. Velmi mě potěšila soška koně, kterou čestní občané dostávají. Žila jsem naproti Šabachovu parku, kde se sochy koní nacházejí, a nejen díky nim, ale i vodnímu prvku a dnes již vzrostlým stromům je to krásné místo Prahy 6.

Zařazujete se tak mezi osobnosti, jako jsou profesor Heyrovský, Jiří Suchý nebo Václav Havel. Právě Václav Havel vás jmenoval ústavní soudkyní v roce 1993.

Jmenoval mě ústavní soudkyní a také místopředsedkyní Ústavního soudu, který tehdy po rozdělení státu teprve začínal pracovat, a byla to pro demokracii velmi vzrušená doba. Václav Havel byl prezident prezidentů. Každý z našich prezidentů měl určitý přínos do naší demokratické historie, ale Václav Havel svým filozofickým postojem a tím, že byl známým dramatikem a spisovatelem, Českou republiku velice rychle zarámoval nejen do evropského, ale i světového kontextu. Jeho zásluhy o stát jsou nezměrné.

Jak by asi hodnotil současný vývoj… 

Domnívám se, že by to bral tak, že demokracie otevře svobodu i lidem, kteří ji neumějí používat, a učí se to pomalu.

Vy nepocházíte z právnické rodiny.

Můj otec byl pronásledovaný sedlák, poněvadž odmítl kolektivizaci zemědělství, nikdy nevstoupil do JZD, stavěl se proti všem nátlakům, po zabrání všeho majetku odešel pracovat do Škodovky, nechodil k volbám. Čímž nás jako děti ponořil do kalných vod, staly jsme se dětmi třídního nepřítele. To byl přívlastek, který vám zavíral všechny dveře. V patnácti letech po zakončené povinné školní docházce jsem musela z naší vesnice doslova utéct. Nesměla jsem se ani vyučit v nějakém oboru, protože patrně platila zásada, že děti třídních nepřátel musí zůstat nekvalifikované.

Odejít v patnácti z domova a starat se sama o sebe může ale člověku hodně dát.

Může vás to buď semlít, nebo postavit na nohy.

Vás to postavilo na nohy… 

Nesemlelo mě to, možná díky výchově, kterou jsem měla od rodičů. Protože v patnácti letech žít na stavbě v maringotce – pracovala jsem tehdy pro Zemědělské stavby Praha a prováděly se meliorace takzvaných poděbradských blat – nebylo to jednoduché, ale život se mnohdy vyvíjí jinak, než je záměrem někoho. Na stavbě pracovali inteligentní lidé z pražských výzkumných ústavů a jiných organizací, vyhození z politických důvodů, vlastně postiženi jako já. Nemohla jsem studovat, ale měla jsem kolem sebe skvělé lidi a za mnohé jim vděčím. Díky jejich doporučení jsem nakonec mohla studovat ve stejném oboru a dostala jsem se na stavební průmyslovku v Dušní ulici. Je to zvláštní, ale ve stejné budově sídlil prvorepublikový Ústavní soud. To se nevědělo, až když jsem byla na Ústavním soudu a začali jsme pátrat po jeho kořenech, protože Československo mělo první ústavní soud ještě před Rakouskem, zjistila jsem, že sídlil v budově mé školy.

Kdy vás zaujalo právo a rozhodla jste se pro právnickou fakultu?

Nechtěla jsem studovat práva, ale medicínu. Bylo zřejmé, že po absolvování technické školy nemám šanci se doučit další předměty tak, abych se mohla na medicínu hlásit. Maturovala jsem v roce šedesát šest, kdy už se politický systém uvolňoval a směřoval k Pražskému jaru, proto jsem to zkusila na Právnickou fakultu UK a byla jsem přijata.

Jako bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu, jak nyní vnímáte útoky na tuto instituci?

Ústavní soud je zde od roku 1993 a nyní tam působí čtvrtá generace ústavních soudců. První jmenoval Václav Havel, pak každý prezident jmenoval se souhlasem Senátu další soudce a myslím si, že první tři generace vytvořily Ústavnímu soudu celkem dobrou pověst. Nyní je na té čtvrté, aby ji udržela. Když někdo říká, že rozhodnutí Ústavního soudu je ústavním pučem a jiný tvrdí, že by se měl zrušit, je to sice opět otázka svobody projevu, ale nedobrá reakce od politiků. Jde o zpochybňování instituce a špatně je to proto, že to říkají členové vlády, nikoli někdo z ulice, a vláda je sama o sobě také institucí. Jakmile zpochybňujete instituce, vede to k chaosu, vládě bez pravidel, což je destruktivní.

Za vás takové útoky ale nebyly.

Kritika byla vždycky, ale nebyla takto hrubá, byla to spíše akademická polemika.

Ti stejní politici nejenže útočí na Ústavní soud, ale chtějí i měnit Ústavu. Je to třeba?

Ústava teď měla třicáté třetí výročí od svého vzniku. Je celkem stručná, každý člověk si ji může prostudovat, osvojit si její principy, protože je to základní zákon státu, kterým se řídí náš život. Když známe ústavu, máme vnitřní bázi, víme, kdo jsme, kam jdeme, komu se odpovídáme a jak jsme organizovaní.

Ústava se samozřejmě novelizovala, vyžádal si to náš vstup do Evropské unie a NATO. Jinak je nejen podle mého názoru vyhovující a stabilní, protože byla přijata absolutní většinou hlasů, napříč politickým spektrem. Pamatuji se dobře na tuto práci v tehdejší České národní radě. Zastoupení v parlamentní komisi pro ústavu měl každý politický klub, včetně komunistů.

Hlasovalo se tehdy po jménech a pokud se nepletu, proti byli jen komunisté a pár lidí se zdrželo. To jí dodává stabilitu.

Proč jste dala přednost mezinárodnímu právu například před trestním? Není trestní nebo třeba i obchodní právo jednodušší s jasně stanovenými pravidly?

Všechny tyto obory, které jste vyjmenovala, musíte během studia projít a až teprve v pátém ročníku se dělají státnice z mezinárodního práva. Pro mě to byl a stále je obor velmi zajímavý a nelituji, že jsem se mu hodně věnovala.

První mandát u Ústavního soudu jste nedokončila, protože jste se přesunula do Haagu k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Od koho a kdy přišla taková nabídka?

V Haagu na ambasádě byla tehdy velvyslankyní paní doktorka Bambasová, která poslala mně a předsedkyni nejvyššího soudu upozornění, že je možné kandidovat do Mezinárodního trestního tribunálu s tím, že tam chybí soudci ze střední a východní Evropy, a hlavně ženy.

Tak jednoduché to bylo?

Ne úplně, vůbec jsem si nemyslela, že bych uspěla. Vzala jsem si čtrnáct dní dovolenou, koupila si letenku do New Yorku, kde jsem si dělala kampaň, protože soudce volí plenární zasedání OSN. Dostala jsem od našeho pana velvyslance, který tam zrovna končil, k ruce mladého a milého právníka, který mi organizačně pomáhal. Čtrnáct dnů jsem se potkávala s velvyslanci jiných států, mluvila s nimi a požádala je, pokud je pro ně Česká republika zajímavá a chtějí, aby v tribunálu byly i ženy, ať pro mě hlasují. Neměla jsem žádnou další podporu našeho velvyslanectví, ale zase jsem u těch náhod v mém životě. Irská velvyslankyně udělala své kandidátce, irské soudkyni, recepci a pozvala mě na ni. Při recepci měla doporučující projev pro svoji kandidátku a na jeho konci řekla: Je zde také česká soudkyně, která se bude o funkci rovněž ucházet. Propagaci mi tedy udělalo Irsko. Zvoleny jsme byly obě.

Jaký byl váš úkol v tomto procesu?

Mým úkolem jako soudkyně s dalšími dvěma soudci v senátu bylo znát dobře předloženou žalobu a pozorně sledovat důkazní řízení s citlivým přístupem ke svědkům, mnohdy obětem trestných činů. Byly jich vyslechnuty desítky a procesy trvaly měsíce i roky. V mém druhém případu šlo o proces s vysoce postavenými politiky na straně obžalovaných. Jeden byl místopředseda vlády a ministr dopravy Republiky srbské v Bosně a druhý šéf generálního štábu. Proces trval dva roky a šest měsíců. Jednání v soudní síni probíhalo pod kamerami, vše se nahrávalo. Po skončení trestního řízení bylo úkolem soudců vyhodnotit, zda žalobce provedenými důkazy vinu pachatelů prokázal nad rozumnou pochybnost. Pokud se mu to nepodařilo, došlo rozsudkem ke zproštění obžaloby, pokud vinu prokázal byl pachatel odsouzen ke spravedlivému trestu. Nejtěžším trestem, který je možno uložit, je doživotní trest.

Po návratu jste byla opět deset let ústavní soudkyní a naposledy vedla Úřad pro ochranu osobních údajů. Z pohledu laika – není to tak trochu zbytečný úřad, když třetina lidí mění své osobní údaje za slevové kupony? Váží si lidé svých dat?

Myslím, že jsou lidé, kteří si jich váží. A ostatní by měli začít být opatrní, protože s nástupem umělé inteligence mohou přicházet stále častěji krádeže identity.

Máte za sebou dlouhou politickou kariéru, nenapadlo vás ji zakončit v komunální politice? Tyto volby sice nestíháte, ale co to zkusit za čtyři roky?

Ještě trochu pracuji pro tuto zemi v jiné oblasti, ale do politiky, ani místní, se už určitě vracet nebudu.

Dobře, pokud byste v zastupitelstvu byla, co byste změnila?

Co vás na šestce trápí?

Myslím, že si šestka vede dobře. Stará se o kulturu, sport, starým občanům nabízí služby a dobře se stará o své parky. Ale zdá se mi, že se mnohdy zbytečně kácí velké stromy. Byla jsem s tím za panem starostou, který říká, že je posuzuje vždy dendrolog, pak se mohou teprve pokácet, ale já těm posudkům moc nevěřím, když ty stromy vidím pokácené. To mě trápí, myslím, že kromě dendrologa by měl ty stromy prohlédnout ještě odborník – milovník stromů. To bych mohla být i já.