Úvodní slovo

Vážení čtenáři,

rád bych se s vámi podělil o tajemství městečka Roseto.

Byla to záhada, kterou doktor Wolf dlouho nemohl rozlousknout. Během letních prázdnin na venkově v Pensylvánii mu kolega kardiolog vyprávěl o zvláštnosti tamního městečka Roseto. „Víte sám, že my Američané nejčastěji trpíme na churavé srdce, a to nás taky nejčastěji přivede do hrobu. A teď si představte, že mezi Roseťany jsem za dlouhá leta praxe nepotkal jediného člověka, kdo by zemřel na infarkt.“

Steward Wolf se vyznal nejen v lékařství, ale i ve statistikách.

Věděl, že tajenka musí mít dokazatelnou příčinu. Kde se zkoumáním začít? Většina místních byli potomci Italů, kteří se do Pensylvánie přestěhovali koncem 19. století. Za oceán přenesli svůj způsob života, který se po mnoho generací zas tolik neměnil. Že by příčinou byla zdravá středomořská strava a životní styl? Místní milovali vepřové maso a v kuchyni nešetřili olejem. Roseťané si dopřávali víno a značná část dospělých si ráda zapálila. Lékařským zkoumáním Wolf nikam nedošel.

Záhadu rozlouskl přivolaný sociolog. Zjistil, že po způsobu své původní domoviny místní neznají osamělost. V městečku se dvěma tisíci obyvateli bylo přes dvacet činných spolků, včetně místní farnosti. Často se spolu zastaví na ulici na kus řeči.

Když u nás v Praze 6 míjím trsy klábosících u pivovaru na Hradčanské nebo kolem Kulturního centra Klubovna, vzpomenu si na fenomén Roseto. Anonymita a soukromí města mají své výhody. Přesto bych si přál městskou čtvrť ve které nikdo nechřadne osamělostí. Aby byla zdravá na srdce, jako kdysi Roseto.

Petr Vizina, novinář