Rozhovor

Markéta Prachatická (*1953) 

⟶ česká výtvarnice, ilustrátorka, grafička a autorka animovaných filmů. 

⟶ v roce 1990 studovala Camberwell College of Arts v Londýně 

⟶ ilustrovala Andersenovy pohádky, Alenku v říši divů, knihy Jaroslava Seiferta 

⟶ podílela se také na animovaných filmech a televizních projektech, například O kočičce, myšičce a červené slepičce nebo Běla a malý čaroděj 

⟶ za svou práci získala ocenění Premio Grafico Bologna 

⟶ je držitelkou několika titulů Nejkrásnější kniha roku

Markéta Prachatická: o mém životě rozhodují náhody

Díky náhodě vyšla kniha Alenka v říši divů s jejími kresbami. Náhodou narazila na britského kulturního atašé a básníka Jimyho Pottse a mohla studovat v Anglii. „Za největší náhodu považuji, jak se moji rodiče stali členy bytového družstva, a proto žijeme na Hanspaulce,“ říká ilustrátorka a výtvarnice Markéta Prachatická. V občanském průkazu má jméno Markéta Kolíbalová.

Jak se daří otci, Stanislavu Kolíbalovi v jeho sto letech? 

Myslím, že dobře. Čeká ho operace šedého zákalu, na to se docela těší, protože vidí čím dál hůř. Což žádného člověka nepotěší. zhoršuje, toto potěšení nemá, což ho mrzí. Proto se těší, až bude mít operaci za sebou.

Tvoří stále? 

Dokud měl dobré oči, tak ještě akvareloval. Jak se mu zrak zhoršuje, toto potěšení nemá, což ho mrzí. Proto se těší, až bude mít operaci za sebou.

S otcem a maminkou jste nyní vystavovala ve Skleněném paláci. Pokud jsem hledala správně, byla to vaše první společná výstava? 

Jedna byla v Litomyšli v roce 2017. Bylo to v Galerii Martina Kubíka, která měla mnoho místností, tedy i výstava byla rozsáhlejší. Ještě žila maminka, mohla výstavu komentovat. Bylo to moc fajn. Vyšel k tomu moc krásný katalog.

Řekl vám někdy otec, že je na vás hrdý?

Ano. Táta je přísný, vždycky byl. Ale umí pochválit a umí i vynadat, samozřejmě.

Za co vám vynadává? 

Že jste něco špatně nakreslila, nebo že není večeře včas na stole? Pochopitelně i za tu večeři. Táta je od přírody velmi netrpělivý a stářím se to ještě vystupňovalo. Rozhodně ho tedy vytáčím, když čeká polévku a ona ještě není na stole. Ale to je taková naše legrační domácí záležitost.

Měla jste od malička dáno, že se budete věnovat výtvarnému umění, nebo jste se chtěla věnovat něčemu jinému? 

Chtěla jsem dělat historii, protože mě bavil středověk, Řekové a Římani. Četla jsem Plutarcha. Když jsem přišla ze školy, tak jsem rodičům vyprávěla, co jsme měli v dějepise. Středověk mě obrovsky bavil, jsem prostě romantická duše. Kreslila jsem jako každé dítě, ale že bych se tomu věnovala, to ne. Pro rodiče to bylo normální, že umím kreslit. Brali to tak, že umím mluvit, umím kreslit.

Kdy nastal ten zlom? 

Jedny prázdniny před maturitou. Kreslila jsem daleko víc a tátovi se to opravdu líbilo. Říkal, proč tedy nezkusíš UMPRUM? Tak jsem ji zkusila. Pětkrát, protože mě vždycky vyhodili.

Asi to nebylo kvůli nedostatku talentu, co? 

Z kádrových důvodů, protože jsem byla Kolíbalová. Dělala jsem zkoušky nikoli na ilustraci, ale na kreslený film, abych se naučila něco jiného. Film mě zajímal víc. A protože táta měl ve škole spolužáky, věděli jsme, že jsem vždycky skončila mezi těmi dobrými, ale přišlo mi vyrozumění, že jsem zkoušky neudělala. Po čtvrtém neúspěšném pokusu jsem se rozhodla dát si přihlášku do Bratislavy, abych se tohoto tlaku zbavila.

Jak to dopadlo? 

Měla jsem všechno na přijímačky připravené a byla nachystaná odcestovat, protože se tam zkoušky konaly myslím v úterý nebo ve středu. V pondělí ale volal kamarád z UMPRUM tátovi, jestli Markéta nepřijde na přijímačky, protože akorát začínají. Táta odpověděl, že jedu do Bratislavy, a na to se dozvěděl, že moje přihláška je opět v Praze. Aniž by mi kdokoli cokoli řekl.

Co jste dělala? 

Popadla jsem desky, táta nastartoval auto, vysadil mě před školou, běžela jsem nahoru. První úkol přijímaček byl portrét, všichni už fixírovali, měli skoro hotovo. Požádala jsem pána, co seděl modelem, jestli by mi ještě chvilku nepočkal, že ho potřebuji nakreslit. Zvládla jsem to a mohla pokračovat.

A přijali vás? 

Opět ne.

Abyste mohla kreslit, změnila jste si příjmení na Prachatická, což bylo rodné příjmení vaší maminky. 

Když jsem se nedokázala dostat na školu, začala jsem si dělat věci pro sebe. A nabízela je například Albatrosu, účastnila jsem se soutěží na pohlednice, na bankovky. Aby mě brali vážně a rovnou nevyhodili kvůli jménu Kolíbalová, používala jsem maminčino příjmení za svobodna Prachatická. Tedy v občance mám Kolíbalovou, ale v knížkách, které jsem ilustrovala, jsem Prachatická.

Kresbě a animovanému filmu jste se tedy věnovala i bez vzdělání? 

Ano, ačkoli jsem se oficiálně vzdělávat nemohla, dělala jsem všechno pro to, abych to vzdělání měla. Mí báječní rodiče mě neposlali pracovat třeba do redakce, ale nechali mě doma, abych si mohla dělat, co jsem chtěla. Táta mě korigoval, působil jako učitel, což byla ta nejlepší škola. K tomu jsem přidala samovzdělávání, když se nějací moji kamarádi dostali třeba na filozofii, chodila jsem s nimi na přednášky, také na dějiny umění. Nikdo si nevšiml, že bylo v přednáškovém sále o jednoho mladého člověka více. Také jsem chodila na večerní kreslení, na italštinu. I když jsem nemohla oficiálně studovat na vysoké škole, snažila jsem se doplnit si vzdělání tímto způsobem.

Vy jste pak výtvarné umění studovala, dokonce v Anglii. Jak se vám to přihodilo? 

Měla jsem kamarády v Anglii, kteří mě seznámili s nakladatelem, pro kterého jsem ilustrovala několik knížek. Pak jsem dokonce ilustrovala Grimmovy pohádky pro Faber and Faber. Z Anglie mi pak poslali rukopis Rogera McGougha, básníka, který má verše, jež nedávají na první pohled smysl. Pro mě tedy fantazie. Potřebovala jsem jim ale lépe porozumět, proto jsem vyhledala Angličana, který by mi řekl, zda verše znamenají opravdu to, co si myslím. Šla jsem na Britskou ambasádu, kde byl kulturním atašé v roce 1989 Jim Potts, také básník. Pomohl mi s tím. A ještě mi řekl, ať si zažádám o British Council stipendium.

A to jste tehdy před revolucí dostala? 

Byl osmdesátý devátý rok, šla jsem na ministerstvo kultury, jestli tedy mohu opravdu o to stipendium požádat. Ten člověk mi řekl: Můžete a pozdravujte tatínka. Rok dva před tím by to ještě bylo vyloučené, až absurdní. Bylo mi tehdy třicet pět a v té škole, kam mne přijali, jsem byla ve svých letech mimo jejich věkové kategorie. Nakonec si mě vzala Camberwell College of Art, kam jsem měla nastoupit v září.

Takže jste nezažila listopad 89 v Praze? 

Naštěstí ano, protože anglický úřední šiml jede také velmi pomalu, takže mi vše vyřídili až na leden roku devadesát. Celý podzim jsem si mohla užívat v Praze a hned v lednu jsem odjela do Anglie. Systém anglické školy byl pro mě naprosto nádherný, šíleně zajímavý, když si představíte, že vlastně každý den chodil jiný pedagog a on s námi diskutoval. Dostali jsme úkol, potom ho prezentovali před všemi spolužáky a obhajovali. To bylo pro mě neuvěřitelné.

První knížka, kterou jste ilustrovala, byla Alenka v říši divů. Kdy a jak taková nabídka přišla? 

Líbily se mi Andersenovy pohádky nebo text Vítězslava Nezvala nebo Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti. Vždycky mě zajímalo více kreslit věci než lidi. Když do práce může člověk zapojit fantazii, je to pro mě zábavnější. Tak jsem si je kreslila sama pro sebe, jak se říká, do šuplíku.

Ale Alenka v říši divů s vašimi ilustracemi nakonec vyšla. 

To byla shoda náhod. Dělala jsem něco pro Albatros, a protože jsem měla Alenku jakoby hotovou, jednou jsem jim ji donesla ukázat. V té redakční místnosti se právě nacházel tiskař a někdo ho oslovil a zavolal na něj: Pojď se na to kouknout, že byste tohle nedokázali vytisknout. On odpověděl, že dokázali. Byla to taková zvláštní sázka, díky které se ta knížka začala připravovat. Pamatuji si, že to chtěli v Albatrosu stihnout vytisknout před Boloňským veletrhem a první tři výtisky, které byly hotové, vezli z Ostravy do Itálie, což se vyplatilo, protože tak knížka dostala cenu Premio Grafico. Cestu tam jsem si zařídila sama. a cenu jsem si přebrala, i když se na to chystal člověk z ministerstva kultury. Paradoxně ten stejný člověk v Albatrosu po roce 1968 likvidoval knížky. Přišel do redakce a řekl, co tady má Kolíbal, okamžitě musí pryč.

Čím se váš otec těm komunistům tak znelíbil? 

Protože byl nezávislý. Odmítal jako student chodit na různé brigády a akce do továren a říkal jim, já jsem za války musel jít do dolů, já už se napracoval dost. Měl štěstí, že jeho tatínek byl zámečník na šachtě, takže měl vlastně dělnický původ, proto ho nemohli ze studií vyhodit. To ho zachránilo.

Kterou z knížek, co jste ilustrovala, máte nejraději? 

Alenku v říši divů. To byl přelom v mém životě. Dělala jsem to s takovým zaujetím, že jsem začala kreslit ráno a skončila večer. Nezajímala jsem se o uklízení, o vaření, o domácnost, o nic, jak jsem byla zaujatá.

Dělala jste jen knihy pro děti? 

A občas také pro dospělé. Takovou Kafkovu Proměnu prostě nemůžete odmítnout.

Vy jste se kromě kresby věnovala i animovanému filmu. Je v tom velký rozdíl? 

Je to především neskutečně zajímavá práce. Složitější. Předkládáte ostatním lidem v týmu svoji práci, tedy postavy, detaily k postavám, pozadí a další, což je jen část toho večerníčku nebo filmu, a oni si s tím musejí poradit. Jste vlastně součástí toho týmu, nabízíte mu svou vizi.

Jste také autorkou poštovních známek. Vždycky mě zajímalo, jak velkou předlohu kreslíte, aby z ní pak mohla vzniknout malá známka? 

Děláte návrh v předem daném rozměru, dříve na základě toho vznikla rytina, ale rytců je dnes už opravdu málo, nyní se zpracovává v tiskárně.

Co jste zpracovávala za motivy? 

Byly to portréty. Petrarca, později v rámci emise Osobnosti to byli Jaroslav Ježek, František Josef Gerstner a Sigmund Freud a naposledy Immanuel Kant, ten už byl klasicky tištěný.

Vy, která milujete vše fantaskní a abstraktní, jste kreslila portréty? 

Ano, protože portrét je krásný, všímáte si těch nádherných detailů lidské tváře.

Bydlíte odmala na Hanspaulce, jak se tam vaše rodina dostala? 

Byla to naprostá náhoda. Naši šli někam ven a potkali rodiče architekta Zdeňka Lukeše a ptali se jich, kde byli. Tak se dozvěděli, že Lukešovi odmítli dům v bytovém družstvu na Hanspaulce, protože se tam nepočítalo s ateliérem. Rodiče se tedy přihlásili místo nich. Díky tomu bydlíme od roku 1963 na Hanspaulce. Já tady začala chodit do školy na Sušickou do třetí třídy, bratr do první třídy.

Jaké bylo dětství na Hanspaulce? 

Nádherné! Tam, kde stály naše domy, byla všude kolem ještě pole. Když odjel autobus, tak byli slyšet psi a kohouti. Co my jsme se nalyžovali, nasáňkovali a nabobovali na těch kopcích kolem. Na Zavadilce tehdy byla knihovna, tam jsme si chodili půjčovat dobrodružné knížky a četli a četli.

Změnila se hodně tato část Prahy 6 za ta léta? 

Pořád je pěkná. A ještě stále máme to pole nad námi, kde se honí psi a kde se pouštějí draci. Naštěstí. Když člověk stojí na té hraně, má nejnádhernější výhled na Prahu.