Šestka - zpravodaj MČ Praha 6

Šestka vychází každý měsíc s výjimkou srpna a přináší obyvatelům Prahy 6 aktuální informace o životě v městské části, o dění politickém, společenském, sportovním i kulturním.

Strana 20

praha6.cz

20

červen 2026

Rozhovor

abych si mohla dělat, co jsem chtěla. Táta mě korigoval, půso-

bil jako učitel, což byla ta nejlepší škola. Ktomu jsem přidala

samovzdělávání, když se nějací moji kamarádi dostali třeba

nafilozofii, chodila jsem snimi napřednášky, také nadějiny

umění. Nikdo si nevšiml, že bylo vpřednáškovém sále ojed-

noho mladého člověka více. Také jsem chodila navečerní

kreslení, naitalštinu. Ikdyž jsem nemohla oficiálně studovat

navysoké škole, snažila jsem se doplnit si vzdělání tímto způ-

sobem.

Vy jste pak výtvarné umění studovala, dokonce vAnglii. Jak

se vám to přihodilo?

Měla jsem kamarády vAnglii, kteří mě seznámili snaklada-

telem, pro kterého jsem ilustrovala několik knížek. Pak jsem

dokonce ilustrovala Grimmovy pohádky pro Faber and Faber.

ZAnglie mi pak poslali rukopis Rogera McGougha, básníka,

který má verše, jež nedávají naprvní pohled smysl. Pro mě

tedy fantazie. Potřebovala jsem jim ale lépe porozumět, proto

jsem vyhledala Angličana, který by mi řekl, zda verše zname-

nají opravdu to, co si myslím. Šla jsem naBritskou ambasádu,

kde byl kulturním atašé vroce 1989 Jim Potts, také básník.

Pomohl mi stím. Aještě mi řekl, ať si zažádám oBritish Council

stipendium.

Ato jste tehdy před revolucí dostala?

Byl osmdesátý devátý rok, šla jsem naministerstvo kultury,

jestli tedy mohu opravdu oto stipendium požádat. Ten člověk

mi řekl: Můžete apozdravujte tatínka. Rok dva před tím by

to ještě bylo vyloučené, až absurdní. Bylo mi tehdy třicet pět

avté škole, kam mne přijali, jsem byla vesvých letech mimo

jejich věkové kategorie. Nakonec si mě vzala Camberwell Co-

llege of Art, kam jsem měla nastoupit vzáří.

Takže jste nezažila listopad 89 vPraze?

Naštěstí ano, protože anglický úřední šiml jede také velmi

pomalu, takže mi vše vyřídili až naleden roku devadesát. Celý

podzim jsem si mohla užívat vPraze ahned vlednu jsem odjela

doAnglie. Systém anglické školy byl pro mě naprosto nádher-

ný, šíleně zajímavý, když si představíte, že vlastně každý den

chodil jiný pedagog aon snámi diskutoval. Dostali jsme úkol,

potom ho prezentovali před všemi spolužáky aobhajovali. To

bylo pro mě neuvěřitelné.

První knížka, kterou jste ilustrovala, byla Alenka vříši divů.

Kdy ajak taková nabídka přišla?

Líbily se mi Andersenovy pohádky nebo text Vítězslava Ne-

zvala nebo Věci, květiny, zvířátka alidé pro děti. Vždycky mě

zajímalo více kreslit věci než lidi. Když dopráce může člověk

zapojit fantazii, je to pro mě zábavnější. Tak jsem si je kreslila

sama pro sebe, jak se říká, došuplíku.

Ale Alenka vříši divů svašimi ilustracemi nakonec vyšla.

To byla shoda náhod. Dělala jsem něco pro Albatros, apro-

tože jsem měla Alenku jakoby hotovou, jednou jsem jim ji

donesla ukázat. Vté redakční místnosti se právě nachá-

zel tiskař aněkdo ho oslovil azavolal naněj: Pojď se nato

kouknout, že byste tohle nedokázali vytisknout. On od-

pověděl, že dokázali. Byla to taková zvláštní sázka, díky

které se ta knížka začala připravovat. Pamatuji si, že to chtěli

vAlbatrosu stihnout vytisknout před Boloňským veletrhem

aprvní tři výtisky, které byly hotové, vezli zOstravy doItálie,

což se vyplatilo, protože tak knížka dostala cenu Premio Gra-

fico. Cestu tam jsem si zařídila sama. acenu jsem si přebrala,

ikdyž se nato chystal člověk zministerstva kultury. Para-

doxně ten stejný člověk vAlbatrosu poroce 1968 likvidoval

knížky. Přišel doredakce ařekl, co tady má Kolíbal, okamžitě

musí pryč.

Čím se váš otec těm komunistům tak znelíbil?

Protože byl nezávislý. Odmítal jako student chodit narůzné

brigády aakce dotováren aříkal jim, já jsem zaválky musel jít

dodolů, já už se napracoval dost. Měl štěstí, že jeho tatínek

byl zámečník našachtě, takže měl vlastně dělnický původ,

proto ho nemohli ze studií vyhodit. To ho zachránilo.

Kterou zknížek, co jste ilustrovala, máte nejraději?

Alenku vříši divů. To byl přelom vmém životě. Dělala jsem

to stakovým zaujetím, že jsem začala kreslit ráno askončila

večer. Nezajímala jsem se ouklízení, ovaření, odomácnost,

onic, jak jsem byla zaujatá.

Dělala jste jen knihy pro děti?

Aobčas také pro dospělé. Takovou Kafkovu Proměnu prostě

nemůžete odmítnout.

Vy jste se kromě kresby věnovala ianimovanému filmu. Je

vtom velký rozdíl?

Je to především neskutečně zajímavá práce. Složitější. Před-

kládáte ostatním lidem vtýmu svoji práci, tedy postavy, detai-

ly kpostavám, pozadí adalší, což je jen část toho večerníčku

nebo filmu, aoni si stím musejí poradit. Jste vlastně součástí

toho týmu, nabízíte mu svou vizi.

Jste také autorkou poštovních známek. Vždycky mě zajíma-

lo, jak velkou předlohu kreslíte, aby zní pak mohla vzniknout

malá známka?

Děláte návrh vpředem daném rozměru, dříve nazákladě toho

vznikla rytina, ale rytců je dnes už opravdu málo, nyní se zpra-

covává vtiskárně.

Co jste zpracovávala zamotivy?

Byly to portréty. Petrarca, později vrámci emise Osobnosti to

byli Jaroslav Ježek, František Josef Gerstner aSigmund Freud

anaposledy Immanuel Kant, ten už byl klasicky tištěný.

Vy, která milujete vše fantaskní aabstraktní, jste kreslila

portréty?

Ano, protože portrét je krásný, všímáte si těch nádherných

detailů lidské tváře.

Bydlíte odmala naHanspaulce, jak se tam vaše rodina dostala?

Byla to naprostá náhoda. Naši šli někam ven apotkali rodiče

architekta Zdeňka Lukeše aptali se jich, kde byli. Tak se do-

zvěděli, že Lukešovi odmítli dům vbytovém družstvu naHans-

paulce, protože se tam nepočítalo sateliérem. Rodiče se tedy

přihlásili místo nich. Díky tomu bydlíme odroku 1963 naHans-

paulce. Já tady začala chodit doškoly naSušickou dotřetí

třídy, bratr doprvní třídy.

Jaké bylo dětství naHanspaulce?

Nádherné! Tam, kde stály naše domy, byla všude kolem ještě

pole. Když odjel autobus, tak byli slyšet psi akohouti. Co my

jsme se nalyžovali, nasáňkovali anabobovali natěch kopcích

kolem. NaZavadilce tehdy byla knihovna, tam jsme si chodili

půjčovat dobrodružné knížky ačetli ačetli.

Změnila se hodně tato část Prahy 6 zata léta?

Pořád je pěkná. Aještě stále máme to pole nad námi, kde se

honí psi akde se pouštějí draci. Naštěstí. Když člověk stojí

naté hraně, má nejnádhernější výhled naPrahu.

■