Kateřina Hulínská (*2004) 

⟶ Odmala se věnovala moderní gymnastice. 

⟶ Od sedmi let tančí ve studiu Emotion. 

⟶ Je držitelkou řady medailí, nejcennější je 1. místo na Dance World Cupu v sólu contemporary, což je samostatné taneční vystoupení ve stylu contemporary dance, Tanečník roku na Taneční skupině roku 2025, 2. místo ve skupinové baletní kategorii mezinárodní soutěže IDO. V letech 2023 byla první a v roce 2024 druhá v kategorii improvizace v soutěži CDO. 

⟶ Vystudovala Gymnázium Jana Keplera. 

⟶ Nyní studuje choreografii na HAMU.

Tanečnice Kateřina Hulínská: Je hezké být v tu chvíli nejlepší na světě 

Taneční studio Emotion působí v Praze 6 více než dvacet let. Za tu dobu vychovalo řadu skvělých tanečnic. A také vítězku celosvětové soutěže Dance World Cup 2024 ve stylu contemporary dance. „Je hezké si stoupnout na pódium a být v tu chvíli nejlepší na světě,“ říká mistryně světa a tanečnice ze studia Emotion Kateřina Hulínská.

Když jste sledovala olympiádu a viděla, jakou slávu získávají všichni držitelé medailí, nebylo vám trošku líto, že nikdo moc nemluví o tom, kolik mají světových a evropských titulů tanečníci? 

Určitě bylo. Myslím si, že olympiáda je celá hodně medializovaná. Tancování je ale něco mezi sportem a uměním. Proto je složitější, aby bylo v popředí, a zůstává často nedoceněné.

Krasobruslení je také na pomezí sportu a umění, a přece se v něm závodí na olympijských hrách. 

U krasobruslení je to určitě podobné, ale obsahuje prvky, které krasobruslaři musí splnit, porota je oceňuje určitou hodnotou a závodníci se snaží získat co nejvyšší bodový počet. Posuzování v tanečních soutěžích je subjektivní. Porota má sice dané nějaké kategorie, v kterých se hodnotí, ale nikde není popsané, za co člověk dostane nejvíce bodů. Je náročné popsat, co je v tanci správně a co není. Většinou to dopadne jinak, než si myslíte.

Zjišťujete si před soutěží, kdo je v porotě, a například upravujete své vystoupení podle toho, co má porotce rád a co ocení? 

Kdo je v porotě, zjistíme až pár dní před soutěží. Nikdy se mi nestalo, že bychom já, choreograf nebo můj trenér tvořili vystoupení na základě toho, co by chtěla porota vidět. Jsem ráda, že jsem vyrůstala ve studiu Emotion, které dává opravdu velký důraz na autenticitu díla a tanečníků, a ne na to, co by se mělo líbit.

Stala jste se mistryní světa v celosvětové soutěži Dance World Cup, máte i řadu medailí z improvizace nebo skupinového tance. Co pro vás a vaši taneční kariéru tituly znamenají?

Soutěžení mám ráda. V České republice je ale hodně tanečníků, kteří mají asi daleko víc titulů než já, a neví se o nich. Tím, že soutěžím odmala, je to ve mně zakořeněné a posouvá mě to dál. Dává mi to zpětnou vazbu, že můj tanec má smysl. Ale stejně tak mi dává krásnou zpětnou vazbu potlesk lidí, když vystupuji v divadle.

Kdy máte větší trému? Když je před vámi přísná porota, nebo když vystupujete před plným sálem diváků? 

S trémou jsem dlouho bojovala, protože jsem dost citlivá, bývala jsem hodně nervózní. Ale jak vystupuji víc a víc, tréma mě opouští. Myslím, že na posledních soutěžích už jsem tak moc nervózní nebyla. Je také rozdíl, když soutěžíte sama, nebo ve skupině. Podpora od ostatních a to, že s někým můžete sdílet svůj strach, hodně pomáhá.

Ale když zkazíte sólo vystoupení, uškodíte jen sobě. Když skupinové, můžete zmařit práci řady kolegyň. Tancujete tedy raději sama, nebo ve skupině? 

V tomhle se nemůžu rozhodnout. Z obojího jde úplně jiná energie. Je pravda, že v týmu máte velkou zodpovědnost, abyste něco nepokazila. Byla jsem vždycky mnohem víc zklamaná, když jsem pokazila něco ve skupině než sama. Když vystupuji sólo, dají se chyby trochu zachránit, poupravit pasáž, kterou jsem zapomněla. Jde třeba o dvě vteřiny, než si vzpomenu, diváci to ani nemusejí poznat. Když ale zapomenete jeden pohyb ve skupině, všechno je vidět a rozhodí to i všechny ostatní.

Čeho byste chtěla v tanci dosáhnout? 

Dlouho bylo mým nevyřčeným snem stát se mistryní světa.

To už se stalo, vyhrála jste v roce 2025 v sólové kategorii. Co plánujete dál? 

Zůstat autentická. Mít pocit, že diváci cítí, co jim chci sdělit svým pohybem. Také bych ráda více tancovala v divadle a udělalo by mi radost, kdybych dokázala do hlediště přitáhnout více diváků. Protože na tancování se do divadla moc nechodí.

Je pro vás a snahu zůstat svá důležité, abyste si představení připravila sama? Tedy třeba vybrala hudbu, navrhla základní choreografii a podobně? Nebo je i taneční představení jednotlivce vždy výsledkem týmové práce? 

U nás v Emotion to funguje tak, že máme na různé kategorie, tedy například jazz, modernu nebo balet, určitého choreografa, který vymyslí vystoupení buď pro jednotlivce, duet nebo pro celou skupinu, to pak nacvičíme a výsledek předvedeme na soutěži a na představeních.

Takže ani do svých sólových představení moc nemluvíte a nezasahujete? Jste přece studentkou choreografie na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění.

Jsem studentkou teprve prvního ročníku choreografie. Ale třeba naše poslední vystoupení jsme dělaly s ředitelkou studia Emotion Ivankou Malou více společně. Společně jsme hledaly pohyb, který vycházel z její představy. Vystoupení je vždy o spolupráci choreografa s interpretem a čím starší jste, tím více do toho vkládáte ze sebe.

Nechystáte tedy obhajobu titulu?

Potom, co jsem mistrovství světa vyhrála, už mě soutěže tolik nelákají. Dosáhla jsem toho, čeho jsem chtěla dosáhnout. Je náročné se neustále srovnávat s ostatními. Možná se k soutěžení vrátím, nevím. Nyní se ale začínám víc pohybovat v profesionálním tanci v divadle.

Takže vás třeba uvidíme tančit s baletem Národního divadla?

Nemohu být baletkou v Národním. Nemám na to vůbec uzpůsobené tělo, není tolik trénované jako u holek z konzervatoře, které mají balet každý den. Měla jsem balet jednou týdně a také díky naší trenérce mi dal opravdu dobrý technický základ, který je podle mě naprosto nezbytný k jakémukoli modernímu tanci.

Jak velký, například co do náročnosti přípravy nebo i samotným představením, je rozdíl mezi soutěžním vystoupením a vystoupením v divadle?

Soutěž je jedno malé představení. Jsou to sice jen zhruba tři minuty, ale tři minuty ohromného zážitku, který vaše tělo poté opravdu dlouho zpracovává. Jde o ohromné vypětí v krátkém čase, kdy ze sebe musíte vydat všechno, co umíte.

Vy jste tančila i se svou sestrou? Jaké to bylo?

Měly jsme například společný duet, když jí bylo sedmnáct a mně dvanáct, a v té době to bylo hodně náročné.

V čem? Čekala bych vzájemný soulad?

Když dvě holky dělají to samé, ne vždycky se dohodnou na tom, co je správně a co ne. Myslím si, že jsem na ni byla dost často protivná a nedělala jí to úplně lehké. Ale třeba vůči ní necítím vůbec žádnou soutěživost. Jsem opravdu pyšná na to, co dělá v tanečním světě.

Začala jste tancovat v sedmi letech, není to pozdě?

Předtím jsem dělala moderní gymnastiku. Vlastně se celý svůj život nějak hýbu. Akorát mamka se bála té gymnastiky, abychom se nezranily, tak nás dala na tancování. Protože gymnastika je ještě nebezpečnější pro tělo.

Jak jste se dostala do studia Emotion?

Přecházely tam starší gymnastky z našeho týmu, tak jsme se přidaly.

V čem se studio Emotion liší od ostatních?

Myslím si, že bez Emotion bych se mistryní světa nestala, ale především bych tanec určitě tak moc nemilovala. Určitě by to nešlo bez toho, jak mě všechny trenérky a choreografky vedly k tomu se neustále zlepšovat. Neříkám, že to bylo vždy snadné, ale jsem nesmírně ráda za to, že mi poskytly platformu, na které jsem si mohla plnit své sny.

Jak dlouho ještě vydrží vaše tělo takový nápor?

Mně přijde, že se v posledních letech hodně bourají stigmata okolo toho, že tanečníkem můžete být jen do nějakého věku. Je spousta tanečních skupin, zejména v zahraničí, které mají padesáti – nebo i šedesátileté tanečníky. Doufám, že i já budu moct tančit co nejdéle to půjde. Nemyslím si ale, že bych byla schopná tanec opustit ze dne na den. Myslím si, že vždycky budu hledat možnost, jak se pohybovat dál.

Třeba že budete ve studiu Emotion učit?

Moc ráda bych učila, moc ráda bych přenášela to, co jsem se naučila za svou taneční kariéru a co mi dávaly trenérky v Emotionu. Uvidíme, kam se vydám. Ale byla bych ráda, kdyby to bylo opět do Emotion, kde už jsem rok učila.

Čím je studio Emotion výjimečné?

Tím, že se pro nás stává takovou rodinou. Vždycky jsem měla pocit, že tam můžu být sama sebou a sdílet s ostatními i věci, které se úplně netýkají tance, a mluvit o tom, co mě trápí. I to mě posouvalo dál. Myslím si, že bez studia Emotion bych dneska nebyla tak moc spokojená s tím, co dělám, a určitě bych nedosáhla toho, čeho jsem dosáhla. Jsem nesmírně ráda za to, co mi to studio nabídlo a co mi poskytuje.

Když se nepřipravujete na další mistrovství, na čem pracujete?

Teď mám za sebou první klauzury na Hudební fakultě Akademie múzických umění, AMU, obor choreografie. V březnu se také začínám připravovat na představení v Jihočeském divadle, kde budu mít taneční a malou hereckou roli.

Co je pro vás jako zkušenou tanečnici ve škole těžší: teorie, nebo praxe?

Obojí. Nejsem tolik zvyklá choreografie tvořit a už vůbec ne pro divadelní stage, jak to děláme ve škole. Je to úplně jiné, než připravovat choreografii pro soutěž. Teorie v tanci není jako třeba v exaktních vědách, tanec nemá jasná pravidla a jedno řešení, každý vnáší svůj poznatek a názor. Je to příležitost se trochu víc dozvědět o kontextu tance.

Vystudovala jste Gymnázium Jana Keplera. Nenapadlo vás věnovat se jinému oboru a tanec si nechat jen jako koníčka?

Určitě jsem měla nějakou menší krizi, kdy jsem si vlastně říkala, jestli dnes tanec nedělám jen proto, že ho dělám celý život. Jestli mě opravdu baví a jestli je to to, co chci dělat nadále. Dala jsem si od něj pár dní pauzu a zjistila, že mě to znovu lákalo do studia. Tanec u mě funguje částečně i jako terapie, že si jdu zatancovat a tím emočně odlehčím svoji hlavu. I při studiu na Keplerovi jsem si byla jistá, že chci tancovat.

Když si chcete odpočinout od tance, co děláte?

Pro mě je tanec odpočinek, tak od něj tolik neodpočívám. Když ale potřebuju změnu, kouknu se na film, dělám něco, při čem nemusím myslet vůbec na nic. Nebo naopak píšu – co mě trápí a jiné různé věci, to mi pomáhá.

Chodíte někdy na diskotéky?

Užívám si plesy svých kamarádek, protože v Emotionu jsme větší věková skupina, holky od šestnácti do dvaceti dvou let, a každý rok má některá maturitní ples. Všechny se na něm sejdeme a je to skvělé. Společně si ho dokážeme mnohem víc užít, než když jdu na ples někomu jinému.

Co tančíte na plese nejraději? Tipla bych si valčík?

Moc neumím společenské styly, většinou je to tak, že mě někdo vede, i když to vedení brzy přebírám já, a pak je to něco jako společenský freestyle.

A co diskotéky a diskotékový freestyle, baví vás?

Na diskotéce jsem nikdy nebyla.